NAUKA LODŽONG

Lodžong je naukou úplného osvobození, samotnou esencí mahájány. Toto slovo bývá tibetsky překládáno jako „cvičení mysli“ nebo „kultivace mysli“. Trungpa rinpočhe ale tento výraz překládá jako „základní inteligence“. Lo odkazuje ke kognitivním schopnostem a džong je cvičením, praxi. Jak vysvětluje Ken Wilber v předmluvě k publikaci „The Pracice of Lojong“, kmen „gni“ ve slově kognitivní, jež chápeme většinou jen v souvislosti s intelektuální funkcí, souvisí s řeckým gnosis, jehož ekvivalentem je v sanskrtu spíše pradžňá nebo džňána, tedy transcendující moudrost či neduální náhled. V buddhismu není poznávání ryze intelektuální disciplínou, ale má vždy také emocionální aspekt. Inteligence je tu tedy nejen schopností jasně myslet, ale také cítit a prožívat. Lodžong nás tedy učí inteligentně zacházet s touto naší prožitkovou schopností a pojímat věci korektním a prospěšným způsobem. Z čistě mahájánové perspektivy tato inteligence pramení čistě ze změny perspektivy, z toho že se naučíme vidět věci jiným způsobem. Inteligentně začneme uvažovat tehdy, když vystoupíme z úzké, ryze subjektivní perspektivy. Z takovéto změny myšlení pak vyplyne změna celé situace, ve které se cítíme být ukotveni.

Praxe je známa v tibetu jako učení, které obsahuje samotnou esenci mahájány. Pro usnadnění jsou jednotlivé pokyny, které vyjadřují mezníky či orientační body kultivace mysli, rozděleny do sedmi skupin. Smyslem praxe lodžongu je probudit u adepta bódhičittu, což znamená nasměrovat srdce k úplnému probuzení a dovést jej až k této zkušenosti. Praxe lodžongu je jedinečná tím, že její pokyny nás nechávají oscilovat mezi prožívaným soucítěním a náhledem základní inteligence, tak aby se toto dvojí mohlo propojit do jediného autentického prožitku a vstupovat do situací našeho běžného života. 

Naše vidění se tak postupně otevírá základní inteligenci, původnějšímu stavu mysli, která umožňuje vidět onu všudypřítomnou moc, štěpící přítomný okamžik na subjekt a objekt, na vnější svět a to, co ho nahlíží. Lodžong je účinnou metodou, která dovedla v uplynulých staletích nesčetné adepty skrze důsledné rozpouštění klamu „já“ až k velkému osvobození.

účinnost této metodiky spočívá v tom, že se spolu s náhledem mění zároveň také naše životní postoje.

Tomu, kdo se začne zabývat Dharmou a zde konkrétněji mahájánovým buddhismem hlouběji, nemůže uniknout, že přes vnější zdání je tu důraz kladen především na práci s myslí, tedy na očistu, ukáznění a transformaci, ne tolik na vztahování se k externímu božstvu.

Pro ty, kdo se začnou Dharmou zabývat, může být matoucí právě bezpříkladná diverzita a nijak vzácná nekonzistence tohoto učení, které nejenže znesnadňují přístup a znemožňují adekvátní intelektuální uchopení, ale mohou vytvořit klamný obraz libovolnosti výkladu a aplikace. 

Proto je pro nás tak cenné to učení, které obsahuje vše podstatné, aniž by přitom zjednodušovalo či oklešťovalo. To co jsme dnes schopni z nesmírně obsáhlých Tří košů moudrosti a komentářů k nim pojmout, mohou být jen esenciální, shrnující nauky a praxe, které vyvstaly z poznání těch, jimž se podařilo Buddhovo učení v celé hloubce a šíři niterně pojmout a realizovat. Tyto „destiláty“ Buddhova učení jsou známy jako upadéši, tj. klíčové instrukce, a zjevně se svou formou odlišují od ostatních způsobů předání Dharmy. Jsou esencí esence v tom smyslu, že poskytují klíč k tomu jak transformovat vlastní mysl přímo v běžných situacích našeho života. Mohou být uplatněny přímo, bez znalostí jemných odstínů dharmové filosofie, a mají přímý dopad na náš duchovní vývoj.

Podle buddhistické tradice může ale toto učení předávat jenom ten, kdo se jím sám do hloubky zabýval a autenticky je v sobě rozvinul. Znamená to, že linie přenosu tohoto učení musí být nepřerušená a jakožto zdroj předání a záruka původnosti je nezastupitelná.

Znamená to logicky, že pokud studujeme lodžong sami nebo ve skupině adeptů, jsou předání přímých instrukcí a možnost komunikace s autorizovaným mistrem nezbytné. Klíčové instrukce tedy nesmí postrádat žádný ze tří aspektů: přímého, osobního předání učení, napojení na živou linii a doprovodných výkladů a pokynů. Je přitom dobré mít na paměti, že upadéši jsou instrukcemi k meditaci, a že pro hlubší pochopení je důležité projít i uceleným teoretickým studiem, které nám umožní orientaci v celém rámci Učení a poskytne nám celkový přehled.

Lodžong má dvě hlavní linie předání. Jedna z nich se odvozuje od Asanghy, druhá od kadampovského mistra Atíši Dipamkary Šrídžňány (982-1054). Tuto druhou linii předává v Čechách J.E. Khandro rinpočhe. Atíša byl pozván do Tibetu v době po zabití krále Langdarmy, nepřítele Dharmy, kdy zde kvetla nesourodá směsice interpretací Dharmy dílem indického a dílem místního pojetí. Atíšovým záměrem původně bylo učit neortodoxní tantrické metody a písně realizace zvané doha, ale jeho hostitelé trvali na tom, aby předával výlučně mahájánová učení stezky bódhisattvy. Kadampovská tradice má nepochybně ryze indický původ, nicméně s tibetskou příchutí, již do ní vnesli Atíšovi následníci. V Tibetu ztratil lodžong esoterický charakter a stal se širokým hnutím. Zatímco předtím byla tato nauka pouze tajně šeptána do ucha prověřeného adepta, Atíša inicioval něco, co by se dalo nazvat kadampovským lodžongovým hnutím.

• Lodžongové večery II.
• Lodžongové večery III.
• Lodžongové večery IV.