absolutní bódhičitta

14. Prázdno je nejvyšší ochranou. Věz, že to co se jeví jako zmatek, jsou vpravdě čtyři káje.

Jak řečeno, jevy které vnímáme jako reálné, jsou utkány ze stejné látky jako naše sny: předpokládají společnou realitu, jež je pouhou fikcí zmatené mysli. Pokud něco můžeme pokládat za jisté, pak to, že v tom všem co považujeme za vnější jevy není ani ta nejmenší částečka skutečné, nezávislé existence.
Když spočineme ve stavu, kdy jevy vyvstávají, ale my je jen necháme bez modifikace a ulpívání plynout, můžeme rozlišit čtyři základní aspekty – káje (skrt.) neboli těla, skrze které lze popsat čisté pole vnímání, zvané také dharmadhátu. Mluvíme pak o dharmakáje, tedy o „tělu pravdy“, zakoušení tím, že vidíme v jevech prázdno jako to podstatné. Dále rozlišujeme nirmanakáju, „tělo účasti“, přítomné tehdy, když vnímáme na jemnohmotné úrovni jasnost, v níž jevy vyvstávají. Sambhogakája neboli „tělo radosti“ je pojítkem obou předchozích. Aspekt svabhavikakáji je pak „vadžrovým tělem“ neoddělitelnosti a jednoty všech tří kájí. Klíčová instrukce čtrnácté formule –spočívat vyrovnaně a bez ulpívání ve vyvstávání, zpřítomňování a odeznívání, je odkazem ke čtyřem kájím. Je to brnění náhledu, ochranný kruh prázdna, nejvyšší instrukce jenž odetíná zmatek.

zvláštní praxe

15. Nejlepší cestou je použít čtyři praxe.

Jsou to tyto čtyři: konání záslužných činů, vyznání se z negativních činů, obětování torem bohům a démonům a obětování torem dakiním a ochráncům.

Záslužnými činy se tu rozumí oběti guruovi a Třem klenotům, služba sangze, obětování torem lokálním duchům, obětování svící, vytváření oltářních předmětů, poklony, obcházení stúp, přijímání útočiště, probouzení bódhičitty a přeříkávání Sedmiramenné prosby a Oběti mandaly.

Síla zřeknutí znamená pocítit lítost nad vlastními negativními činy a rozhodnutí se jich nedopustit.
Aspiraci zde probouzíme přijetím útočiště a probouzením bódhičitty, síla přímé práce s nápravnými prostředky spočívá v monlamech, které ukazují tam, kde není naděje a strach a dále v šesti lécích: meditaci na prázdno, přeříkávání manter a dharani, zpobrazování buddhovských aspektů, provádění sedmiramenné prosby a obětí mandal, recitace súter a přežíkávání zvláštních očistných manter.

Obětování torem bohům a démonům. Přejeme si při tom aby to byli oni, kdo na nás uvalí vše nežádoucí, co zužuje ostatní bytosti, a aby se tak zbavily utrpení.

Obětování torem dakiním a ochráncům s přáním, aby byli nápomocni ve zklidnění rušivých podmínek a vytvoření podmínek vhodných k praxi dharmy.

16. Pracuj okamžitě s tím, co se právě objeví.

Když se neočekávaně objeví nemoc, démoni, překážky nebo rušivé emoce, když se objeví negativní myšlenka nebo jsme nuceni k negativním činům, ať nám to okamžitě připomene náš základní úkol tohoto života. Připomeneme si jak je dobré, že se to projevilo právě teď, kdy máme možnost to rozpoznat, uvědomit si co to znamená a pracovat s tím. Přivoláme přání, ať jsou všechny bytosti svobodny od těchto negativit a ať jsou všechny negativity obsaženy v této jediné.

...

Uplatnění v životní praxi
Nás přivádí ke čtvrtému bodu lodžongu. Sestává ze dvou částí, a sice instrukce k udržení praxe během života a v čase smrti, tak jak zní instrukce formulí 17 a 18.

17. Shrnutí esenciálních instrukcí: cvič se v pěti silách.

Pět sil je v rámci Dharmy tradičním tématem a do lodžongu bylo integrováno ve své esenciální podobě.

Síla aspirace
nebo také síla pobídky znamení v lodžongu učinit probuzení jediným ohniskem naší touhy. Podporou pro tento záměr je tu kontemplace a praxe sedmiramenné prosby. Tato nejstručnější forma gurujógy zní následovně:
Vše dobré co vyvstalo skrze poklony (spontánní projevy úcty k buddhovství), oběti (zřeknutí se osobního prospěchu), vyznání (reflexi vlastních pochybení), radost (z dobrých skutků), prosbu (o propojení s autentickou Dharmou) a přání (o trvalý svazek s autentickým mistrem), všechny mé zásluhy, i ty nejmenší, ať se stanou příčinou probuzení.
 
<Podle klíčových instrukcí lodžongu je navýsost důležité mít na začátku každé aktivity jasno co se týče cíle. Cílem lodžongu je posílení relativní bódhičitty a uskutečňování absolutní bódhičitty. Patrul rinpočhe k tomu řekl: „Žádná podmíněná, byť užitečná akce nemá svůj směr. Je třeba to spojit s mocným přáním užitku a dobra pro všechny bytosti.“ Takováto přání nám mohou přiblížit cíle, které nám připadají vzdálené. Síla probuzená tímto závazkem se promítne do uskutečňování budoucích cílů. Šantidéva k této aspiraci říká:
„Aspirace je semínkem každé ctnosti,
tak pravil mocný Buddha.
A kořenem aspirace
je neustálá meditace na plody konání.“

Chvíle probouzení a usínání jsou obzváště vhodné pro osvěžení aspirace. Uvědomíme si základní pocit radosti, který je v nás neustále přítomen, zpřítomníme jej co nejsilněji ve svém těle a mysli a setřeseme tak všechny starosti a rozptýlení, abychom nevstávali či neusínali automaticky a nevědomě. Zpřítomníme pak ducha lodžongu a obnovíme vnitřní závazek jeho naplnění.>

Síla osvojení
Ať už děláme cokoliv, skutky šlechetné, nešlechetné či neutrální, udržujme bdělou pozornost a stále znovu a znovu udržujme v mysli oba aspekty bódhičitty. Ať je probouzení bódhičitty naší hlavní šlechetnou činností.

<Obvykle je účinnější vytlačit špatné návyky tím, že si postupně osvojujeme jiné, pozitivní, než na ně frontálně zaútočit.
Zde máme na mysli to, že aspirace, byť by byla sebeupřímnější a sebesilnější, se nutně setká s vnějšími překážkami a vnitřní rezistencí. Vše co máme k dispozici vznikalo opakováním, tedy osvojováním si vzorců uchopování věcí a vztahování se k nim. Naše „bdělá“ skutečnost se liší od té „snové“ právě tím, že opakování situací nás přesvědčuje o reálnosti toho, co prožíváme, a vnímáme to pak jako kontinuitu. Není snadné uvědomit si kořeny našich návykových vzorců, například to, proč máme stálou stálou tendenci přimísit do našich vztahů mizérii či nesoulad, proč se cítíme ve vztahu jako oběť, proč máme potřebu dominovat nad partnery, proč je v nás uhnízděna nedůvěra ve vlastní uskutečnění nejvyšší možnosti. Zde se nezabýváme analýzou těchto zvyků ani jakoukoliv introspekcí, ale postupně nastolujeme zvyky inspirované bódhičittou, a v jejich sousedství se špatným zvykům jako jsou apatie, cynismus či nedbalost nadále nedaří.>

Síla šlechetných semínek
Vždy soustřeďme veškerou svou energii –tělesnou, slovní i mentální– na šlechetné konání. Nikdy nebuďme spokojeni s vlastním úsilím o probouzení a posilování bódhičitty.

<Zde jde o bílé a černé, tedy pozitivní a negativní otisky v mysli. Ať už mluvíme a jednáme jakkoliv, pokud je naše konání doprovázeno vnitřním posuzováním a kritikou, dostane vše negativní příchuť, která pak jako základní tendence podbarví temně celou mysl. Každý okamžik je v tomto smyslu nesmírně důležitý. Negování těch druhých a jejich činů je jen jinou formou sebepotvrzování. Jakákoliv kritika je tak nepatřičným přenesením odpovědnosti ze sebe na druhé. Přízeň rodí zase přízeň. Pokud dokážeme vidět buddhovský potenciál těch, s nimiž se právě setkáváme, přejme si, aby jej dokázali v plné míře ještě v tomto životě uskutečnit. Všichni ti velcí mistři minulosti i přítomnosti, které obdivujeme, dospěli na tuto úroveň právě skrze takováto přání.>

Síla odložení
Kdykoliv se objeví myšlenka, která lahodí egu, hned ji odhoďme s uvědoměním toho, že právě tento druh myšlenek stojí za vším utrpením, které jako cítící bytosti podstupujeme.

<Zřeknutí na základní úrovni se týká špatných návyků, na úrovni vnitřní pak transformace rušivých emocí a na tajné úrovni eliminace ulpívání na „já“. V lodžongu máme na mysli především posledně jmenovanou úroveň zřeknutí. Učíme se tedy pozorně vnímat kdy mluvíme, jednáme a myslíme z pozice „já“, „můj“, „mně“ a v dané situaci pochopit, jak je to zbytečné a svazující.
Tato síla bývá nazývána také silou odhalení či obnažení. Týká se to schopnosti odkrýt osobní konstrukty, které považujeme za objektivně dané či si je dosud vůbec neuvědomujeme. V rámci buddhistické logiky se také hovoří o „odhalení falešného zdůvodnění“, což v běžné životní praxi znamená vidět, kdy „přání je otcem myšlenky“ Jde tu o schopnost myslet a nahlížet proti samozřejmosti vlastních myšlenkových postupů. Odložení znamená schopnost nechat být prožitky a zkušenosti minulosti a netěžit z nich zpětně. Zároveň to obnáší odvahu neztotožňovat se s vlastními chybami a nedostatky a nezakrývat je tehdy, když se objeví.
Padampa Sangje říká:
„Mluvíš tak moudře k ostatním,
aniž by ses toho sám držel.
Lidé z Tingri - vaše vlastní chyby jsou tím,
na co je třeba ukázat.“

Jak vidno, síla odložení obnáší především schopnost nebrat sama sebe příliš vážně a odhalovat s humorem sobě i druhým vlastní pochybení.
Atíša říká:
„Nejlepší učitel je ten,
který útočí na tvé skryté stránky.
Nejlepší instrukce je ta, která na ně přímo míří.“
To je také základní funkcí mahájánového společenství: s laskavostí odrážet jeden druhému motivaci jeho činů a být schopen s vděkem přijmout to, co nám odrážejí ti druzí.>

Síla odevzdání
Při ukončení každé aktivity odkaž vše dobré ku prospěchu všech bytostí bez výjimky s přáním, abychom nikdy, ani ve snu nezapomínali na oba aspekty bódhičitty, aby tyto neustále sílily, a jakkoliv nežádoucí podmínky potkáme, ať z nich učiníme prostředek bódhičitty.

<Z pohledu mahájány vyčerpáváme dobrou karmu tím, že se těšíme z plodů našeho konání. Vše pozitivní, o co se podělíme, získá na magentizující schopnosti vytvářet podmínky, ve kterých se budou přání spontánně vyplňovat.
Tato síla obnáší schopnost vnímat přání druhých a naplňovat jimi náš vlastní život, Schopnost nejen podělit se o své úspěchy s druhými, ale být připraven odevzdat vše myslitelné pro jejich probuzení.>

18. Mahájánové instrukce jak umírat jsou aplikací pěti sil. Podstatná je pozice.

Pokud jsme jakožto praktikující lodžongu zasažení vážnou chorobou, měl by praktikovat pět sil. Skrze sílu šlechetných činů by se měl zbavit všeho majetku beze stopy ulpívání. Nejlépe je věnovat ho svému guruovi nebo Třem klenotům. Konkrétně to znamená věnovat ho tam, kde je ho nejvíce třeba.
Síla aspirace znamená učinit probuzení jediným ohniskem aspirace tím, že praktikujeme sedmiramené přání, nebo skrze pomyšlení: Ať skrze moc všech dobrých činů, jež za mnou zůstaly, během žádného budoucího prožitku nezapomenu na drahocennou bódhičittu. Ať se setkám s čistými bytostmi, které odhalují hloubku tohoto učení. Ať se díky požehnání mistrů Dharmy a Tří klenotů tyto aspirace opravdu uskuteční.
Síla zřeknutí znamená myslet takto: Kvůli sebestřednosti jsem trpěl po nespočet existencí a teď zakouším utrpení umírání. V konečném smyslu tu není nic, co by umřelo, protože ani já ani mysl nemají skutečnou existenci. Udělám cokoliv, abych toto sebeulpívání zničil.
Síla popudu znamená myslet takto: Nikdy, ani v okamžiku smrti, ani v bardu, ani v budoucích životech, nezůstanu bez obou aspektů drahocenné bódhičitty.
Síla osvojení znamená upevnit v mysli oba aspekty bódhičitty, tak jak byly předtím praktikovány, aby se staly její přirozenou součástí.

Tyto čtyři síly praktikujeme jednobodově, důležité jsou ale i tyto doprovodné aktivity:
Naše tělo ať spočine v sedmibodové pozici. Pokud to nelze, lehněme si na pravý bok a podložme hlavu pravou rukou s tím, že ucpene malíčkem pravou nosní dírku. Vdechujeme levou nosní dírkou a probouzíme v sobě lásku a účasta cvičíme přijímání a dávání, navázané na dech. Pak bez ulpívání na čemkoliv spočineme ve stavu uvědomění toho, že zrození a smrt, samsára a nirvána, všechny projekce mysli i mysl sama neexistují nezávisle, samy o sobě.
Instrukce pro umírání, jež napomáhá ulehčení, zní takto: Temeno hlavy si pomaž mastí složenou z medu divokých včel, popele z čistých možských mušlí a pilin z magnetu.

Napište první komentář

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..