12. Sveď všechny viny do jedné

Ať už jsme nemocní, plní problémů, osočení druhými, vtaženi do hádek či napadeni nepřáteli, nedávejme to za vinu ničemu a nikomu vnějšímu, ale připomeňte si, že veškeré toto utrpení je plodem našich minulých nešlechetných činů a negativit mysli. Je tedy třeba vinit naši vlastní sebestřednost a sobectví.

<Připustit si potenciální záměry sobeckého já není snadné. Vidíme či tušíme neustále v situacím kolem sebe příklady toho, jak sobecký záměr zatemňuje mysl a uvádí jedince i celé národy do neštěstí a záhuby. Když nahlédneme do běžné motivace lidí, ztratíme mnohé iluze. Jsou to především strach a pud sebezáchovy, které udržují mezi lidmi základní konsenzus „žít a nechat žít“.
Lodžongová instrukce neříká: Teď je třeba se ze všeho obviňovat, nýbrž míří jen na naši sobeckou, zmatenou mysl, ne na totalitu naší bytosti. Je třeba pochopit, že je možné myslet nezávisle na našem sebestředném já. Není třeba se s ním identifikovat. Není třeba trvat na této jednotě já a spatřovat sebe jako nestvůru. Tato nestvůrnost spočívá právě jen v tom, jsme-li posedlí sebou samým a svými zájmy. Když se stane něco nežádoucího, není třeba se obviňovat, nýbrž podívat se zblízka na to, co je možné udělat jinak, jak právě teď můžeme pomoci. Naše reflexe by vždy měla připustit, že náš pohled na situaci je jen dílčí a umět přijmout postoje a názory druhých jako rovnocenné. Skrze tento postoj můžeme brzy poznat, nakolik si vše osobujeme a uvidíme, že za většinou problémů stojí naše neschopnost nahlédnout naše mentální stavy, poučit se z toho a transformovat je. Pokud vinu shledáme v někom jiném, obvykle to jen navodí úzkost, bezmoc, frustraci a pomstychtivost. Máme sice pocit, že se tak vyvazujeme z nepravé odpovědnosti, ale ve skutečnosti nás to činí bezmocnými. Nikdy nedosáhneme toho, abychom zabránili těm druhým činit nám problémy. Shrnuto: o co tu jde jsou naše reakce na děje, ne vnější změna dějů samotných.
Šantidéva říká:
Kde vzít tolik koží, abychom jimi pokryli celou zem?
Není snad lepší nazout sám sobě pár bot?

Základní existenční podmínkou sobectví je permanentní obranný postoj podbarvený paranoiou, snažící se vyčíst se situace, zda se obrací v náš prospěch či nikoliv. Tak se neustále vytváří zvyková tendence falešného podmiňování a nesvobody a naše pojímání světa se prosycuje vnitřními rozpory. Tu samou kritickou schopnost mysli můžeme přitom, pokud odložíme strach o sebe, využít ke kritické analýze věcí, dějů a situací. Zde je dobré pochopit to, co se myslí v západní psychologii pojmem ego. Pokud jej chápeme jako scelující aspekt osobnosti, odpovídající za naši integritu a schopnost identifikace, dostáváme se do pasti, protože se objeví tendence toto „chřadnoucí“ ego, než ho odepíšeme, nejdříve pořádně vykrmit.
Pokud se setkáme s někým, kdo nad sebou zcela ztratil vládu, neobviňujme ho, ale uvědomme si, že sebeulpívání na sebe váže konfliktní emoce, a přijměme to jako výstrahu před naším vlastním upadnutím pod jejich nadvládu. Opět tedy neztotožňujme tuto emoci s danou osobou, ale nahlížejme jen ji samotnou jako nežádoucí „přidanou hodnotu“. Stačí nenahlížet lidi kolem nás jako existující osoby, na které se zaměřujeme, ale spíš jako energie, které jsou součástí otevřeného prostředí.
Vzít vinu na sebe znamená nebýt příliš chytrý, odložit puzení mít v každé situaci navrch. Znamená to přistupovat ke každému bezelstně a přímo, s ochotou naslouchat a podat pomocnou ruku, je-li třeba.>

Napište první komentář

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..