Každý máme dostatek zkušeností s tím, že zabezpečit se úplně před neštěstím a pohromami není v lidských možnostech. Je evidentní, že svět se nechová předvídatelným způsobem, byť bychom si to jakkoliv přáli. Také naše osobní plány a projekty jsou ve své podmíněnosti neustále vystaveny těžkostem a selháním všeho druhu.  Nejde zde jenom o to být nějak vyrovnán s možností zlomu v každé chvíli, ale hlubší poznání procesu podmíněného vyvstávání má i svou praktickou stránku, schopnost posoudit co je a co není možné.

Padma Karpo říká:
Když pohlédneš zblízka na své běžné aktivity,
Zjistíš že si nezaslouží důvěru, kterou do nich vkládáš.
Ty nejsi jejich pánem, ale spíš obětí vlastních projekcí.
Nemyslíš, že to stojí za bližší prověření?
Prosím obrať svou mysl dovnitř a reflektuj to.

Světu, jakmile tu jednou je, nelze zkrátka vnutit svou vizi. Tato „samohybnost“ je uzemňujícím aspektem spoluvyvstávání, který neustále navrací naši touhu zpátky k danostem karmy. Cesta bódhisattvy znamená absolutní vzepětí touhy vysvobodit všechny bytosti bez výjimky z utrpení, kterým je drtí tento „svět“, a zároveň zůstat zcela realistickým v ohledu k jeho neustálé nedokonalosti a problematičnosti.

Inspirace
<Není snadné připustit si, že není žádný daný řád a že jsme vystaveni jen momentální pravidelnosti jistých přírodních procesů. Cokoliv se kdykoliv může stát. V tomto světle pozbývá naléhavost otázka proč se věci tak a tak dějí, a zajímá nás spíše co s tím, co právě je. Někdy se věci jen dějí a my nemáme možnost je ovlivnit, ale můžeme vždy reflektovat vlastní reakci. Každá taková situace vyžaduje především odvahu – odvahu myslet a vidět jinak, než jsme si navykli. Toto vidění se promítá do našeho jednání, do schopnosti se situaci otevřít a přijmout věci flexibilně a přitom s vnitřní pevností, kterou nám propůjčuje pochopení. Praxe lodžongu se vyznačuje tím, že s překážkami pracujeme, namísto abychom se jim vyhýbali. Lodžongová učení říkají, že když se obrníme vůči utrpení druhých, staneme se pro toto utrpení sami přitažliví. Čím jsme zlejší a krutější k druhým, tím silnější nevoli v nás vyvolá zloba nasměrovaná na nás samotné. Sebestřednost je mechanickým principem, protože je vypěstována odvěkým opakováním tendence zachovat pro sebe to nejlepší. Tento mód odezvy je právě proto možné odkrýt a tento proces zvrátit. Hlavním kriteriem je tu nikdy se v tváří v tvář nepříhodným podmínkám nevzdat, nepodlehnout a nepřijmout je jako něco daného.>

11. Když svět a jeho bytosti zasáhne mizérie, učiň z averze cestu probuzení

Když se Ttvá mysl naplní bolestí, když dobré podmínky ustanou, když ti obtížní lidé dělají problémy, je třeba tyto nepříhodné podmínky proměnit v cestu probuzení. Toto je možné následujcími třemi způsoby: vztažením k relativní bódhičittě, k absolutní bódhičittě a k zvláštním praxím, tak jak ukazují následující formule.

<Jak řečeno, tendence přijmout poraženecký postoj tváří v tvář zlu je největší překážkou v běžném životě, právě tak jako na duchovní cestě. Jasný, pevný postoj a sebedůvěra jsou dvě spojité nádoby.
Přijmout nepříhodné podmínky za svou cestu znamená spíše pracovat s naším problémem než proti němu. Jelikož boj s druhými a se sebou samým jen eskaluje problémy, je třeba neustále zkoumat naše negativní odezvy a zjišťovat, jestli mají nějaký reálný podklad, nebo jen posilují neuvědomělé zvykové vzorce a jsou formou kapitulace. V mahájáně je účast chápána jako totožná s účinnými prostředky, upájemi. Moudrost není abstraktním věděním o světě, ale je skryta v našich konkrétních postojích k druhým bytostem a schopnosti opravdu pro ně něco udělat. >

...

Relativní bódhičitta
Když trpíme v situaci, která se vymyká naší kontrole, je toto utrpění daleko hlubší, začneme-li se pokládat za něčí oběť. Proto je tak důležité zkoumat do hloubky příčiny toho proč vlastně trpíme. To je první předpoklad rozvinutí bódhičitty.

Napište první komentář

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..