Šamatha – připomenutí základního smyslu meditace klidu v kontextu formulí vztahujících se k absolutní bódhičittě
(kompilace z více různých zdrojů)

Soustředění je nepřerušené uvědomování si jednoho objektu a tedy zacílení duševních sil a schopností . Tak se vyvazujeme z běžného  stavu, kdy jsme zvyklí vnímat reflexívně – stále mentálně, emocionálně a fyzicky, vědomě a nevědomě reagovat na změny okolí. V tomto toku změn nejsme s to odhalit, nakolik jsou věci čistě reflektované a nakolik je generujeme my sami.

Nyní, v klidné a stabilní situaci, kdy jsme se vztáhli k místu, kde jsme a ke svému tělu, vnímáme předmět meditace spolu s prožitky, které vyvolává. Dále pak sledujeme stavy vědomí, jeho rozšiřování/zužování, uvolňování/stahování, zatemňování/prosvětlování, ulpívání/osvobozování atd. Vždy je tu však přítomen prostor, šíře mysli, jinak by se soustředění stalo jen pouhým zúžením vědomí.

Toto prosté soustředění je obvykle provázeno navyklým naladěním mysli, pozitivním nebo negativním, povznášejícím nebo uzemňujícím. Podstatné je tedy nejprve se pozvednout ve svém naladění k otevřenosti mysli, ke guruovi, ke světlu, k propojení s ostatními bytostmi, k absolutní úrovni. Tím vystoupíme z obvyklého, zažitého stavu, který může být pro naši cestu omezující, a může i po letech praxe vést k negativním výsledkům. Zpřítomňování těla jako jemnohmotné formy následuje až potom. Toto jsou tedy dva základní Buddhovy pokyny pro praxi šamathy: soustředění je doplněno radostnou kvalitou mysli, uvědomováním přirozené a neustále latentně přítomné radosti. Tím mimo jiné zamezujeme upadání do duševní otupělosti.

Otupělost pochází ze života bez bdění, čilosti, pečlivosti, všímavosti,
z nadbytečného spánku a z meditace bez potěšení, je li- praxe nesouvislá.
Smyslové rozrušení pochází z požitkářství, agresivity a smířenosti se samsarickými podmínkami.

Je tedy třeba zkoušet oba aspekty –povznesení a soustředění– najednou, slučovat je.

Co se týče dechu, neměli bychom jej zadržovat, ani dýchat těžce či prudce.Jemně a bez úsilí vdechneme a vydechneme. Z počátku jej nevedeme, necháme jej jenom proudit, až se přirozeně uvolní a prohloubí. Potom si uvědomíme onen přirozený stav radosti – radosti z pouhého bytí, ale také z toho, že jsme potkali svého gurua, neboť nic víc není vlastně třeba.
Pokoušíme se navázat vědomí na dech, sestupovat a vystupovat spolu s ním. Cílem je úplné splynutí. Neustále si ale uvědomujeme celého sebe, formu i energii. Už toto prosté dýchání rozpouští množství negativní karmy, vázané na pocity křivdy, bezmoci, osamění, výčitek, strachů a podřízenosti čemukoliv.
Pozorujeme prvotně výdech, uvolňování a otevírání mysli do prostoru, nádech a vůbec vnímání celého těla jsou druhotné. Pozorování dechu se samovolně rozšiřuje do pozorování pocitů, a to samo přechází do vnímání myšlenek a pak i duševních stavů. To jsou čtyři podklady bdělé pozornosti: tělo, pocity, myšlenky a mentální stavy. Kvalita dechu přímo souvisí s kvalitou emocí a s aktivitou myšlení, s větrem prány, který prochází tělem a oživuje je.
Co se týče účelu korektní meditační pozice, ve vhodné fyzické pozici spočícá vitáolní kvalita meditace. Tok energie může být kontrolován pozicí zkřížených nohou. Energie tepla tlakem na pupek, rozptyl energie zpevněním páteřního sloupce a přímou pozicí těla, životní energie zvýšením ramen a narovnáním rukou v loktech a sestupující energie mírným sehnutím brady a dotekem půnebí a jazyka.

Rozeznáváme šest aspektů při cviční s dechem:
Počítání se vztahuje k rytmu dechu. Počítáme dvacet jeden dech, se vdechem a výdechem jako jedno, a postupně počet zvyšujeme.
Ohlédnutím meditující vnitřně zkoumá, zda pohyb vzduchu prostoupil nějakou část těla či celé tělo.
Fixace odkazuje k ustálení mysli ve stavu naprostého nerozlišování.
Pochopení odkazuje k porozumění neuvěřitelné moci pránové energie.
Transformace znamená proces proměny koncentrované energie vzduchu na jiný objekt klidového spočívání.
Úplná čistota je odkazem na nerozlišující stav, který pročistil všechny dualistické myšlenky.

Sám od sebe se dříve nebo později objeví hluboký, přirozený klid, do nějž jen vstoupíme
jako do dávného, zapomenutého domova. Právě toto zklidnění probouzí schopnost obsáhnout ve vědomí celé tělo-mysl v jejich jednotě, s celým pocitovým, energetickým a myšlenkovým obsahem, t.j. mandalu bytosti.

Pozorováním dechu tedy dospějeme ke vnímání celé bytosti, a vnímáním celé bytosti dospíváme k prožitku její neohraničenosti a bezmeznosti. Jasnost vnímání, kterou jsme uplatnili na dechu, se tak přenáší do celého prostoru.

Vnímání jemných energií procházejících tělem má za výsledek pročišťování nádí a rozproudění energie radosti a štěstí v celé bytosti. To nás propojuje s nadsmyslovou oblastí čiré, niterné, nepodmíněné radosti. Odtud pak po meditaci vyvěrají živé
a přímé zkušenosti, které prostupují a osvětlují náš život - vhledy.

Na závěr meditace, když tělem proudí živoucí, čirá světelná energie, ji můžeme vědomím provázet celým tělem a naplňovat je a tím je pročistit.

Během meditace odkládáme průběžně jakékoliv tendence k řetězivému myšlení a zkoumání, i kdyby se před námi objevovaly představy a koncepce odhalující povahu skutečnosti nebo vlastních prožitků a podobná uchopování. Jde o to, aby nás vedlejší účinky meditace nefascinovaly a neodvedly od toho, o co tu jde, ke světskému, pudovému zaměření a skleslosti či otupělosti, nebo k fascinaci dílčím poznáním či projevenými siddhi.
Naopak se může objevit radost z neuchopování jako základní kvalita, skrze niž vstupujeme do prožitku niterné svobody.

Podstatné je, že v této praxi se všechny složky bytí setkávají a sjednocují: všechny myšlenky, emoce, sklony, stavy, zvyky, vše se projeví a stane se uvědomělým celkem. Proto je to nazýváno praxí a proto se v toto bodě setkává a dozrává celé učení.
Je třeba poznat různé druhy praxí, které se na toto dvojité vyladění soustředění-radosti
vážou, protože se postupně mění situace i náš vztah ke cvičení, každá jeho forma se opotřebuje a teprve za čas se k ní opět můžeme vrátit. Potřebujeme ale něco, co nás mezitím udrží v tomto směru. Proto je vhodné držet se průběžně metodických výkladů šamathy, jeko je třeba kompendium mahámudry „Oceán jistoty beze dna“ od 9. Karmapy.

Naše vědomí je určováno tím, k čemu se upínáme. Když jsou to běžné smyslové objekty, má to celkově zatemňující vliv. Proto se v meditaci nalaďujeme na bezpředmětnou radost, která nás povznáší a otevírá šíři i hloubce, aniž bychom se zříkali přesného smyslového vnímání.

Tím postupně začneme pronikat skrze slupku forem k podstatě věcí a bytostí, k tomu, co vlastně v hlubším slova smyslu znamenají. Tak začneme vnímat citlivěji energie, povahy, konstelace, vazby, tendence a karmy bytostí v jejich situacích a proměnách.
Povzneseme se tak z uzavřené nádoby zmatku a opakovaných myšlenkových a skutkových vzorců do otevřena mysli. Stěny této nádoby zprůsvitní a zprostupní, až tu je jenom dýchání samo, laskavá výměna tonglenu, a pak se i to rozpouští v klidu čirého, neduálního prostoru.

Uspokojování skrze chtivost se tak promění v uspokojení skrze prosvětlenou radost a soustředěné spočívání. Svět je tu, ale je jen událostí, dějem, nemá už moc vnější podmiňující entity nebo danosti. Tento stav je stavem nepohnutého srdce-mysli. Z tohoto stavu pak vychází síla, čistota a nezvratnost postojů  a jednání. Není to nic vzdáleného, naopak, je to možností každé chvíle, kdy usedáme do meditace či kdy z ní vstáváme.

„Chceš-li opravdu pomáhat druhým, musíš se nejprve těmi druhými stát.“  

...............................
Doporučená literatura:
Trungpa rinpočhe: Cesta je cíl (česky vydala Vadžra, anglicky vyšlo v nakladatelství Shabmhalla)
IX. karmapa Wangčhug Dordže: „Oceán jistoty beze dna“ (pracovní překlad k dispozici pro vážné zájemce na vyžádání přes Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny )

Komentáře (2)

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..