Toto pondělní setkání bylo poněkud nesoudržné, proto tento podrobnější a doplněný souhrn.

SVÍTÁNÍ MAHÁJÁNY (pokračování)

Právě pro svou inteligenci se mysl projevuje nepokojem. Přes tuto iritaci nelze přehodit žádný kryt nebo nasadit jí masku, projde vším. Je-li probuzená, nemůžeme udržet iritaci na uzdě nebo dělat, že je vše v pořádku. Tato snaha zakrývat buddhovskou podstatu je zvána frivolností a vede pouze k posílení neurózy. Proto je na poli mahájány tak důležitý káljanamitra – host, duchovní přítel na cestě a inteligentní přátelství, které nás s ním ve všech situacích spojuje, protože je to on, kdo nám efektivně odráží naši frivolnost.

V Guhjasamájatantře je řečeno, že všechny cítící bytosti jsou potenciálními adepty mahájány.
Nikoho nelze vyloučit. Ve skutečnosti jakýkoliv druh ambicí, jež ve svém životě máme, jako například přání získat osobní výhodu, je projevem probuzené mysli. Když má někdo záblesk buddhovské podstaty, není to pozitivní zkušenost něčeho, ale spíše díra, průhled závojem ega. Ale ať už máme tento záblesk či ne, buddhovská podstata v nás funguje po celý čas. Objevuje se i v těch nejbizardnějších, nejlacinějších a nejzmatenějších polohách, které si můžeme představit, právě tak jako v jakkoliv hlubokých, jasných zkušenostech.
Každý z nás má ve svém srdci zlatého buddhu. Není to polychromovaná sádrová socha, je velice skutečný, nádherně skutečný. Právě nereálnost, iluzornost je tím, co právě dělá věci skutečnými. Když uvidíme svět jako iluzi či sen, to, co zůstane skutečné, je právě buddhovská podstata, nepatřící nám ani nikomu jinému, ale prostupující veškeré vyvstávání.

To je základ mahájány: než začneme myslet široce, musíme myslet reálně, spatřovat buddhovskou podstatu v konkrétních situacích našeho života. Začínáme v plné důvěře v to, že nikdo není ubohý či zmatený. To je vyjádřeno pojmem maitri – laskavost. Je to sebepřijetí, přijetí neurózy a buddhovské podstaty.

Přístup ega je pak mentalitou lukrativního. Když z něčeho něco nemám, je to ztracený čas, promrhaná síla. Tato kupecká mentalita chce mít za vším a ze všeho smysl.
Snahou ega je právě separovat sebe a buddhovskou podstatu. První popud či záblesk je buddhovská podstata, následné myšlenky patří egu. Ale popud ve smyslu uvolněnosti, spontaneity, ne křeče.

Jakmile se do základního dobra vloudí afekt, přetvářka, stane se z něj neuróza. Ať už jsme přesvědčeni, že na egu není nic dobrého, nebo že neexistuje buddhovská podstata, nebo když děláme věci lepší, než jsou, to vše je únik. Buddhovská podstata nemá postoje a přstupy, je naprosto přímá, neheroická, je pouhou neschopností lhát. O Vincentu Van Goghovi řekl s pochopením básník Antonin Artaud: „Byl tak hloupý, že ani neuměl lhát.“ Řekli bychom si asi, že těm, kdo neumějí lhát, se obvykle společensky moc dařit nebude. To je možné, ale zároveň platí i to, že Buddha je Buddhou právě tím, že nahlížel sebe jako nejbezvýznamnější ze všech bytostí. 

To vše přináší pochopení a uskutečnění toho, že není k dispozici žádné dno, žádná jistota či pevná půda, na které bychom mohli stanout.
Sama buddhovská podstata nemá povahu vědění, ale všemu vědění předchází. Prostě přirozeně vidí. Ve své ryzosti se projevuje jako stav bez myšlení.

Skrze ni vidíme marnost boje ve smyslu zbytečnosti. Ale zrovna tak tento buddhovský základ podporuje boj, tak aby se prověřila jeho marnost. To je základní princip odžívání, obnošení ega. Takže bez buddhovské podstaty by ego neexistovalo, je její funkcí.

Zánik ega ale neznamená, že vypadneme z funkčnosti, že začneme přecházet na červenou, spíše naopak, objevuje se postupně ostrost jako projev soucítění. Ale co se zániku ega týče, jde o dosti hrozivou věc, dokonce i v teoretické rovině, a ona zkušenost sama je ještě zdaleka neúnosnější.

Buddhovská podstata není stavem klidu ani vyrušení, je to stav inteligence, jež zpytuje život a jeho smysl. Je to základna hledání a nacházení. Tato inteligence probouzí naše sebe-vědomí, sebedůvěru, která  vyvěrá ze širší vize. Vnímáme, co situace potřebuje, vnímáme etiku která ji podvazuje, a necítíme se ničím z toho utlačováni nebo spoutáni.
Ptaní se je buddhovskou podstatou. Čím více neuspokojení, tím více otázek, a tím lépe, protože nejsme vtahováni do egocentricky orientovaných situací, ale jsme neustále bdělí.

O jaký druh otázek jde, pokud jsme se ocitli v poli mahájány a máme dostát jejím výzvám?
Esenciální je mít neustále na mysli, jakým způsobem se pro nás prostor dharmy stává útočištěm různých nevyřešených životních problémů a úniků.

(volně podle The Glimpses of Mahayana: Trungpa Rinpoche)

K MAHÁJÁNOVÉ MEDITACI

To je přesně ta oblast, kterou teď budeme zkoumat (útočiště neuróz v Dharmě). Jednak zaostříme pozornost na vlastní projev, na řeč těla, na své myšlenky, slova a činy. Budeme vnímat různé odstíny klamu, kterým udržujeme své image před sebou i druhými, tj. všechny afekty, přetvářky, lži, polopravdy, zamlčené věci, negativní myšlenky a komentáře v pozadí dějů. Nijak nemusíme zasahovat, stačí jen uvědomění. A zároveň se pokusíme jak možná zůstávat v jednoduchosti přímého a prostého vztahu k tomu, co je přítomné a s čím zacházíme.

Je třeba se vztahovat k našim vnitřním plkům a emocím přímo a jednoduše, bez filosofování.
Je třeba používat naše posuzování, záseky a klamy jako výchozí bod.

Je dobré začít den vědomým dýcháním a vracet se k němu, jakmile si v nějaké situaci nevíme rady.

Je třeba aby v nás vyvstalo přání být úplně obyčejným člověkem, tj. přijímat sama sebe takového, jaký jsem, aniž bychom se nažili být větší, čistší, více duchovní, hlubší. Pokud přijmeme naše nedokonalosti, můžeme je teprve použít jako součást naší cesty. Ale když se jich pokoušíme zbavit, stanou se našimi nepřáteli, překážkami na cestě.
Podobně je tomu i s dechem. Když ho jen sledujeme, bez myšlenky jak by nás to mohlo vylepšit, stane se součástí cesty, protože jej už nebereme jako nástroj našich osobních ambicí.

Meditační praxe je založena na odložení dualistických fixací, odložení boje dobra proti zlu. Postoj který vnášíme na duchovní cestu by měl být přirozený, obyčejný, bez ambicí. I kdy pěstujeme dobrou karmu, zaséváme neustále další semínka karmy. Takže tu jde o to přesáhnout celý karmický proces, transcendovat dobrou i špatnou karmu.
Je to „velká radost“, bytostná, nepodmíněná radost, která překračuje dobro i zlo, naději i strach, bolest a potěchu. Je prazákladním citem pro svobodu, smyslem pro humor, schopností vidět ironický aspekt hry ega a hry protikladů. Proto postoj k meditační praxi by měl být velice prostý, navýsost jednoduchý. Jde o přirozený proces, kdy pracujeme s boletní a potěchou jako svou cestou.

Není dobré oddělovat se od praxe, naopak je třeba s ní splynout, tak aby se objevil pocit neduálnosti. Technika je imitací stylu neduálnosti. Jednoduché techniky jsou velice uzemňující a umožňují ukotvení. Čím jednodušší technika, tím méně rizika úletů ve smyslu fascinace a svodů naděje a strachu.

Z počátku jde v meditaci o zacházení se základní neurózou mysli, o vztah k myšlení. Když jsme schopni jednoduchost techniky bez nějakého zvláštního postoje k ní, je právě tak schopen přistupovat ke svým myšlenkovým vzorcům. Vidíme pak myšlenky jako prosté jevy, ať už jsou zbožné či ďábelské, či jakékoliv jiné. Nepřiřazujeme je také k žádným kategoriím či systémům. Když se k myšlenkám vztahujeme zaujatě, jen je vyživujeme, protože myšlenky potřebují ke svému přežití naši pozornost. Jakmile je začneme třídit a věnovat jim pozornost, stanou se velice mocnými, a to je vše proto, že jsme je nenahlíželi jako prosté jevy. A když se je pokoušíme ztišit, je to další způsob jejich výživy. Takže meditace na začátku není pokusem o dosažení štěstí či klidu, to mohou být jen její vedlejší produkty.

Naopak, vynoří se všechny možné problémy. Všechny skryté stránky naší osobnosti jsou jako na dlani, protože nyní dovolujeme naší mysli, aby byla taková, jaká je.
Pak i v běžném životě začneme oceňovat krásu jednoduchosti. Začneme věci dělat plně. Když se objeví komplikace, spíše se prosvětluje, než aby se zhutňovala. Začínáme vidět transparentní povahu myšlenek.
Každá životní situace se tak stává jednoduchým vztahem. Je to úžasná úleva. Rušivé emoce tu jsou nadále, ale jsou jednoduché a průhledné.
Právě běžné činnosti pak jsou velice hodnotné a nápomocné.

Meditovat znamená pracovat s naší uspěchaností, neklidem, zaneprázdněností. Když se neklidu neprotivíme, dáme mu prostor, a on se stane jeho součástí.
Pokus o dosažení stavu spočívání v klidu je výrazem duševní chudoby. Je tu neustále přítomná paranoia a omezení. To umenšuje šíři mysli - nepřijímáme to, co právě přišlo.
Meditace by měla odrážet duševní bohatství ve smyslu využití všeho, co se v ní objeví. Meditace je obrovskou loukou, na níž se pase neklidná kráva, která se postupně sama zklidní.
U meditace je užitečné rozlišit dva aspekty, a to bdělou přítomnost (mindfullness) a bdělé nahlížení (awareness). Ten prvý je někdy vykládán jako opak roztržitosti, tedy jako schopnost jednobodové koncentrace, skrze kterou jsme schopni vnímat věci a situace tak, jak jsou, v jejich jasnosti a neskrytosti. Nejde ale o volní, zacílenou koncentraci, ale o jakousi lupu, která nám umožňuje vstupovat do děje přirozeně a duchapřítomně a vnímat ostře to, co právě je. Zároveň je to ale také aktivní mysl, operující dualistickým vnímáním, což je na začátku a ještě dlouho potom nezbytné. Bdělé nahlížení nemá koncentrační charakter, je to spíše uvědomění si toho, oč právě jde. Dalo by se říci, že opakem je fascinace jevem. Bdělé nahlížení nám odhaluje možná připoutání a zřetele, které bychom skrze fascinaci jevy do nahlížení vložili. Umožňuje nám, abychom věci nechali být tím, čím jsou. Jednoduše řečeno, toto rozlišení slouží k tomu, abychom si uvědomili, že tu není jenom vyostřené vnímání, ale ani jenom panoramatický pohled. Učíme se vnímat celou situaci mysli a přitom každý její detail.

Je trochu paradoxní, že to první stádium, kterému je třeba skrze meditaci dostát, je odložení nadšení a očekávání. Teprva pak můžeme vstoupit na půdu mahájány, aniž by byla hned zatížena účelovostí, pověřením. Jakmile se sháníme po technikách a metodách, signalizuje to překročení nutného stádia aktivní nezáživnosti a nezábavnosti, které nám teprve mohou dát okusit příchuť svobody buddhovství.

(volně podle The Myth of Freedom: Trungpa Rinpoche)

• Lodžongové večery I.
• Lodžongové večery II.
• Lodžongové večery III.

Komentáře (3)

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..