2.část - uvedení
Formulace lodžongu tak, jak se s nimi budeme seznamovat, pochází od Čekavy Ješe Dordže, který praktickým způsobem uspořádal témata do sedmi bodů. To z pochopitelných důvodů vyhovuje západní mentalitě, a proto se dnes ujala převážně tato verze. Co se týče tonglenu, hlavní lodžongové meditační praxe výměny sebe za druhé, a postoje „pokládání sebe za rovna druhým“, byli to především Šantidéva a Atíša, kdo jim dali dnešní podobu.

Nauka lodžongu nás učí zacházet především s negativitami, tedy s averzí, zlobou, záští, špatnými přáními, arogancí a strachy všeho druhu. Není pochyb, že dnes máme pro tuto praxi látky dostatek, neboť jak říká Traleg Kyabgon rinpočhe: „Vinit ty druhé, aniž bychom přijali jakoukoliv odpovědnost za vlastní jednání, se stalo víceméně sociálně přijatelným chováním“.

Jak zdůrazňovali všichni velcí mahájánoví mistři, vinit druhé za vlastní neštěstí přináší jen kumulaci vlastní bídy. Takovéto nutkavé obviňování je druhem pasti, která nejenže podléhá setrvačnosti, ale způsobuje to, že se připravujeme o sílu a svobodnou vůli, a předáváme moc nad sebou těm druhým. Nauka lodžongu nás učí vnímat sama sebe spíše jako autora či architekta našeho vlastního života. Ten, kdo se cítí být obětí, chce často od druhých, aby omezili nebo potlačili své chování. Věc se má ovšem tak, že nikdy nebudeme vládnout vševědoucností
a takovou mocí, abychom zabránili těm druhým v jejich utrpení. Ať už tím, že jim znemožníme chovat se způsobem, jenž nás znechucuje, nebo že zavedeme taková pravidla, jež by usměrnila veškeré eventuality lidského jednání. Osobní víra, že jsme se stali oběťmi, pak rodí apatii, mrzoutství a hněv. Tyto regresivní postoje se zakládají na předpokladu, že bychom nikdy neměli zakusit nepohodlí, obzvláště z cizích rukou. 

Takovýto umrtvující cyklus se rodí z našich falešných očekávání vůči světu: chceme, aby samsára byla nirvánou, ale samsára není nirvánou. Pokud velký mistr Nágardžuna říká, že samsára je nirvánou, míří tím na situaci, kdy přijmeme samsáru jako jedinou danost a z nirvány uděláme nedostižný ideál. Než budeme prožívat samsáru a nirvánu neduálně, jako neuchopené vyvstávání, musíme se odhodlat nahlídnout je jako dva nikoliv oddělené, ale zcela odlišné módy vnitřního prožitku.

Když zjistíme, že samsára je skutečně samsarická, vypukne v nás hněv. Například když někoho milujeme a ten člověk nás opustí, naší odpovědí je zlost. Pokud chceme dosáhnout nějakého duchovního pokroku, nejprve je třeba samsáru přijmout, přijmou to, že tu je a že jsme v ní plně zaangažováni. Jestliže máme za to, že samsára je nirvánou, nikdy na duchovní cestu ani nevkročíme.

U sedmibodové kultivace jde o to rozpoznat, kde si právě stojíme, když je naším ideálem uskutečnění cesty bódhisattvy, tedy lidské bytosti směřující k plnému probuzení. Body lodžongu jsou založeny na inteligentní interpretaci jednak našich prožitků, jednak způsobu, jakým zacházíme s našimi myšlenkami a emocemi. Jinými slovy to znamená, že zde volíme postupnou cestu kultivace. Nejde tu ale o to, abychom rovnou usilovali o naprostou dokonalost, spíš pomalu a důkladně proměňujeme naše nedostatky v přednosti, tak abychom mohli na stezku bódhisattvy vstoupit. 

Takovýto pokrok či kultivace mohou být dosaženy pouze tak, že tyto naše nedostatky nejprve rozpoznáme. Proto všechny negativity, kořenící v rušivých emocích, pokládáme na poli mahájány za palivo pro naši cestu. Takto mohou být v lodžongu zpracovávány a využívány všechny naše světské aktivity. A naopak, je tu důležité nenechávat naše emoce vyhladovět tím, že bychom
je potlačovali, ať už skrze meditaci nebo intelektuální analýzu a racionalizaci. Inteligence se oživuje, když dokážeme jasně rozlišit negativní emoce od pozitivních, a nutkavé myšlení od myšlenek, jež jsou pro nás i pro druhé přínosem. Rozvíjíme ji tedy osvojováním nesobeckého chápání světa a nahlížením sebe sama. Takovéto sebehodnocení v pracovním poli mahájány navýsost žádoucí. 

Celý lodžongový přístup pramení z jediné otázky: proč trpíme? Nejde tu tedy o přijetí jiného náhledu, který pak bude silou naší vůle v životě aplikován. Pokud bychom do svého života vnesli změny tímto způsobem, ale nepodílela by se na tom inteligence, která transcenduje sobectví, změny by byly jen mělké. Skutečná změna nevyplývá z rozhodnutí intelektu na světské úrovni ve stylu „přestanu s tímto a začnu toto“ nebo „budu nahlížet věci tím a tím způsobem“.
Trvalá a osvobozující změna přijde až s přesahujícím chápáním (skrt. pradžňá, tib. šerab), jež nám umožní zapojit jednotlivé rozhodnutí do celého panoramatického výhledu. Skrze lodžongovou praxi se v nás otevře nadhled, který nám umožní do důsledku vidět balast, ve kterém jsme se zabydlili, a trápení, které z toho nezbytně vzešlo. 

Ano, zabředávání do utrpení můžeme zamezit tak, že nahlížíme do sebe, snažíme se do detailu spatřit destruktivní akty, v nichž se angažujeme, a odložit je. Ale mahájánové praxe jako je lodžong tento přístup nedoporučují, protože lze jít přímo k jádru problému. Pokud chceme konfrontovat naše chování a emoce přímo, výsledek zůstane na povrchu, protože pracujeme spíše se symptomy než s příčinami našich problémů. Tím, že udeříme přímo na sebe-zaobírání jako takové, místo zabývání se jeho jednotlivými výhonky, budeme schopni otevřít transcendující perspektivu. Právě takto můžeme opravdu skoncovat s mechanismem sebestřednosti, a vyhojit tak i ostatní problémy, aniž bychom se jimi přímo museli zabývat. 

Tento přístup je v mahájáně nazýván obratné či účinné prostředky (skrt. upája, tib. thabs). Když se naše mysl naplno zapojí skrze praxi lodžongu do pozitivních postojů, naše staré špatné zvyky se samovolně rozpustí. 

Vycházíme zde z prostého psychologického předpokladu, že naše sféra vlivu, ve smyslu ovlivnění toho, jak se k nám druzí vztahují, je velice omezená. Nemáme zkrátka kontrolu nad tím, jak se budou vnější podmínky odvíjet. Zato můžeme získat plnou kontrolu nad sebou samým, a to nikoliv ve formě obsese absolutní sebevládou, jež často panuje například v bojových sportech. Můžeme dosáhnout mistrovství, které spočívá v povznesení se nad naše vnitřní rozpory.

Jednou z ústředních praxí lodžongu je pěstění schopnosti proměnit nežádoucí situaci v situaci příznivou, tedy umění přetavit překážky ve vlastní cestu. 

Jak říkali velcí mahájánoví mistři, sám před sebou neunikneš. Naši vnitřní démoni nás doprovázejí jako vlastní stín. Vstupují do našich snů a dávají podobu všemu, co vidíme a slyšíme. Tyto jemné myšlenkové formace určují naše postoje k druhým, to, jak zacházíme sami se sebou a jak sami sebe hodnotíme. Naše přání uvolnit druhé ze sevření utrpením je neoddělitelné od  přání osvobodit sebe sama. A naopak, myslet si, že můžeme skoncovat s vlastním utrpením, aniž bychom se zabývali těmi ostatními, je tím nejhorším nedorozuměním, jež nás může potkat. Nauka lodžongu nás učí jak růst právě bez sebeprosazování a za jakýchkoliv vnějších podmínek.

• Lodžongové večery I.
• Lodžongové večery III.
• Lodžongové večery IV.

Napište první komentář

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..