Věřím, že tato kniha bude oslovovat především lidi, kteří nejsou silně zapojeni do buddhistického dění v rámci ČR a ty, co bydlí dále než 50 km od Prahy. Rozšíří možnosti těm, co denně nesedí u internetu a nehledají na desítkách webů buddhistických skupin, co se kde děje. Reakce z mého okolí jsou jednoznačně pozitivní a lidem, včetně mne, tato kniha obohatila rozhled o tom, co všechno se na dharmovém poli v ČR děje.

Důležité na vydání tohoto sborníku rovněž je, že jemných způsobem zobrazuje a vynáší k uvědomění si nahromaděné negativní tendence z posledních 20 let, kdy padly bariéry v kontaktech s dvaapůltisíciletou světovou buddhistickou tradicí.

Tyto specifické negativní tendence ale vyzařuje celá česká společnost, takže s trochou sarkasmu by mohl být název pozměněn na „Jednota v roztříštěnosti“. Slovo „Jednota“ bych ale rozhodně nezlehčoval. Přese všechny možné rozdíly je prvotním učitelem Buddha, a spolu s Dharmou a Sanghou tvoří nezpochybnitelný základ praxe všech skupin. A to v naší ateisticko/teistické společnosti také není málo. Pozorovatel s aspoň částečným odstupem rozezná, že „česká samsára“ má kromě tří všudypřítomných charakteristik ještě specifické – roztříštěnost společnosti, sklon k izolacionizmu, sklon dělat z nectností ctnost a s tím spojená pýcha, relativizování důležitosti etických základů a obhajování vlastní neukázněnosti s odkazem na „svobodu člověka“.

Problém nás jako buddhistů je , že víceméně rezignujeme na vyproštění se i z této „české samsáry“, a dostatečně jsme nenavázali na to co plyne z bohatého zdroje buddhismu. Můžeme sice mluvit o „přenosu Dharmy na Západ“, ale ten „Západ“ nejsme ani Dharmovém ani v ekonomickém hledisku. Stejně jako jsme tranzitní zemí pro emigranty z třetích zemí, tak v jistém smyslu emigrují na Západ i Východ ti, kdo se hlouběji spojili s buddhistickou tradicí. Rovněž jsme nevyužili pozici „ low-cost location“ pro evropské buddhistické aktivity, kdy jako příklad můžeme vzít polský Darnkow nedaleko Náchoda s úžasným tibetským chrámem, zadotovaným západními sponzory.

Abych se vrátil k recenzi JK, můj názor je, že právě ono skromné vegetování ve stínu je jednou z chyb, respektive důsledek oněch negativních specifik „české samsáry“. Když jsem se začetl ve sborníku do textu o buddhistické scéně od roku 1989, mohl jsem pociťovat jen smutek nad tím, že v té době buddhismus zaujal tolik idealistů bez kořenů v praktickém životě a zájemců o buddhismus, ovšem nesnášejících jakékoliv „struktury“. Plodem je , že v republice nestojí po 20 letech žádná stúpa, J.S.Dalajlama ( i přes jeho intenzívní cesty k nám) tu nikdy nepředal buddhistické učení nebo iniciaci, neexistuje centrum s rezidentním lamou, neexistuje jeden buddhistický web, kde se prezentují akce většiny skupin ( ani Rime toho statutu nedosáhlo), natož nějaký zastřešující kruh zástupců buddhistických skupin. Na konferenci - "Duchovní život ve svobodné společnosti. Dvacet let náboženské svobody u nás" - se zve jako zástupce buddhismu Vlasta Marek s tématem „Český zen. Metody a vývoj praktické duchovnosti po česku“. Naopak, ono vegetování a hnití ve stínu může přinášet i jiné plísně než užitečný penicilín.

Vlastnosti české společnosti jsou však nakloněné více různým neformálních new-age směrům ( z hlediska tibetského buddhismu třeba „vadžrajáně light“), obecně těm směrům, kde se málo musí vložit a hodně se slibuje, těm, kde se léčí tělesné neduhy a řeší partnerské vztahy, nebo kde v čele stojí výrazná nebo atraktivní individualita.

Když se rozhlédnu po naší necírkevní duchovní scéně vidím rozpor. V mnoha městech a městečkách si „čakrabáby a energetici“ založili bující živnosti, a generují karmické vady sobě a svým následovníkům (vycházím ze zásady, že nerealizovaný člověk nemůže/nesmí dělat gurua). Buddhistické skupiny v onom stínu si možná drží svůj „hard-core“ styl, ale připomínají osamocené sazenice ušlechtilých bylin mezi kopřivami a bodláčím, bez přesahu do svého okolí, které občas zaleje návštěvy jejich lamy. Navíc i ony podléhají přirozeným cyklům vzniku a zániku, transformace.

Dokonce můžeme pozorovat narůst používání meditačních buddhistických metod a technik nejen v new-age směrech, ale i v oficiálnějších kruzích jako je oblast medicíny a lékařství, ba dokonce křesťanské církve, které najednou nalézají, že jejich svatí také meditovali.

Směřováním takových forem duchovna není zřeknutí se samsáry, rozvinutí bódhičitty a moudrosti, nýbrž naopak roztáčení kola samsáry, být vyrelaxovanější, mocnější a chytřejší v rámci existenční soutěže, být zdravější aby tělo sneslo více samsárických požitků. Buddha takový přístup sám popsal jako chytání hada za hlavu s jedovatými zuby místo za ocas.

To k čemu bych chtěl inspirovat tímto textem, je vyjití z onoho stínu, zbavení se spokojenosti s paběrkováním z amerických a západních zdrojů, a především reflexi toho , co se od roku 1989 do 2010 nepovedlo - přijetí odpovědnosti naší generace buddhistů za plný přenos a etablování autentické Dharmy v České republice.

A jak toho dosáhnout?

1) Ptejte se svých učitelů a lamů, kde je „zakopaný pes“ a co udělat pro zlepšení, jakým vhodným směrem vykročit.

2) To je především otázka k zamyšlení pro mě, pro čtenáře tohoto článku, i každého, kdo upřímně přijal útočiště u 3 Klenotů.

Budu rád , když se na toto téma rozproudí širší diskuse.

Komentáře (8)

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..