Už titul díla nám sděluje, že se nejedná o dílo zenové, nýbrž pojednání o zenu. Záměrem textu je demonstrovat podstatu zenového učení na životech velkých mistrů, tak jak si předávali misku a plášť ve stoletích největšího rozkvětu, a nechat na pozadí promlouvat zen i tao v jejich plodném dialogu. Biografie z dharmového prostředí jsou silně inspirujícím žánrem, doporučovaným velkými mistry jako protilék v období pochyb a úpadku zájmu o studium a praxi Dharmy. Mimochodem, na českém knižním trhu zřejmě teprve mají najít své místo - doba je k tomu zralá  a každopádně je z čeho vybírat. A právě na půdě zenu je život s Učením nejen pevně spjat, nýbrž jím přímo a v každé situaci JE.

Jak řečeno, text je pokus o zachycení vztahu mezi tao (paní překladatelka by řekla ‚taem‘) a zenem. Zen je tu chápán z čínské perspektivy jako obnova či dokonce vrcholné rozvinutí dávné a kultivované tradice tao skrze svěží buddhistický impulz přišedší z Indie. Nu ano, klíčový Lao-c‘ův Tao-te-ťing by bylo možno nepochybně a po právu přeložit a interpretovat jako dílo dharmové, a zen má natolik svérázného ducha, že bychom jej těžko mohli interpretovat jako odnož importovanou z Indie. Nicméně, tomuto úctyhodnému záměru ja obětována přesnost a jistá míra objektivity co se týče hlavní linie přenosu a rolí jejich proponentů. Autor zřejmě pro zjednodušení vynechává slavné předchůdce 6. patriarchy Hui-nenga, s odůvodněním, že o nich není konkrétnější povědomí a jsou to nejspíš mýtické postavy. V jiných seriózních dílech o historii zenu se však můžeme dočíst pravý opak: byl to Hui-nengův mistr Hung-jen, kdo vytyčil novou éru zenu, charakterizivanou silným vztahem žáka a mistra a rozepnutím praxe za hranice vytyčené meditacemi indické dhjány. V knize chybí informace o Chih-hsienovi, vedle Hui-nenga a Shen-hsiua třetím hlavním žákovi Hung-jena, a především o jeho nejbližším žákovi Fa-juovi, který ovšem z neznámých důvodů po sobě nezanechal žádnou linii. Hui-neng sám je pak postavou, o které nevíme nic než to, co je uvedeno v Tribunové sútře (dílo jehož historie je zcela vyfabrikovaná), včetně slavného příběhu jeho vstupu do kláštera a jeho cesty k postu patriarchy (přičemž tehdy ještě neexistovalo nic jako formální předání takovéhoto titulu). I samotný konflikt severní a jižní školy je podle historiků teprve výtvorem Hui-nengova následníka Shen-hui. Kdo může říci že ví, jak to tehdy bylo? Právě proto by se ale slušelo naznačit i možnost jiných náhledů a výkladů počátků zenu a rolí jeho hlavních proponentů. Na druhou stranu je pro zen typické, že svou vlastní historii nebere příliš vážně a doslovně, nýbrž chce vyhmátnout její vitální momenty a převrátit je opět do živého učení. Jeden z nejznámějších koanů přece zní: „Proč přišel Bódhidharma do Číny?“ A zde od nás jistě žádné historické znalosti požadovány nebudou.

Úvodní část knihy obsahuje naprosto zásadní, kraťoučký text „Pojednání o dvoudílné cestě k tao“, připisovaný jakožto jeho jediný zapsaný výklad Bódhidharmovi, indickému mistru, kterého poznáme na mnohých zenových kaligrafiích podle divokého výrazu a vysoké holé hlavy zakončené na temeni hrbolkem. Ten podle tradice přinesl Dharmu do Číny. Z tohoto textu vysvítá, v čem se zen začal odlišovat a v rukou mistrů po sobě následujících pěti linií stále více odlišoval od původního indického přístupu.

Základ či výchozí bod je stejný, je jím bytostná (buddhovská, pravá) podstata, kterou sdílí všechny bytosti.

Co se cesty týče, zen se oproti tradicím Indie a Tibetu takřka zříká metody a pojmového aparátu, který by se byť jen pokoušel vyjádřit podstatné, a vyjadřuje se básnickými obrazy, gesty a mlčením. To vše v Buddhově učení jako programový nástroj najdeme, zejména v jeho ranných ghátách a příbězích. Ale zen se dobrovolně okleštil právě a jen na tyto prostředky sdělení. Ty považuje za adekvátní k neustálému a přímému poukazu na probuzení jako to jediné, o co tu běží.

Odlišná je také prezentace cíle v jeho lidském zosobnění. Zjednodušeně řečeno, zatímco v Indii a Tibetu se autentická duchovní osobnost stává zjevným středem všeho dění, v Číně je nejvyšší metou anonymní splynutí, ať už s přírodou či běžným lidským společenstvím. Skrytý mudrc tao a dalajlama ovšemže nestojí v žádném protikladu, ten prvý se stejně nakonec stává rádcem císaře a druhý je tím čím je práve díky své prostotě a lidské vřelosti. Tušíme, že těžší než vzdát se světské slávy je přijmout na sebe roli guru – to je teprve stav akutního osamocení uprostřed davu.

Text se dotýká snad všech zásadních témat: historických kořenů zenu, jeho genealogie, sporu mezi severní a jižní školou, jeho interpretace v duchu křesťanství a pochopitelně také problematiky přenosu Učení na Západ. K tomu poslednímu recenzenta zaujal následující citát: „…v souvislosti s touto potřebou autentického prožitku se západní zen spojil s duchem improvizace a experimentování, s jakousi morální anarchií, která zapomíná na tvrdou disciplínu a na přísný morální kodex stanovený čínským a japonským zenem.“ To je možná poněkud silná generalizace, nicméně nám odráží stěžejní problém naší hedonistické a individualistické kultury.

V Čechách jsme podrobněji obeznámeni -co se týče literatury i možnosti praxe- především s korejským zenem tradie Rinzai, reprezentovaným školou Kwan Um, tj. dnes následníky mistra Seung Sahna De Soen Sa Nima. Ta představuje právě dost radikálně oproštěnou formu zenového učení, jíž jsou na hony vzdáleny myšlenkové finesy taoistických mistrů. Tato kniha nám tak může inspirujícím způsobem rozšířit pohled na zen v jeho překvapivém bohatství myšlenek, metod a přístupů. Vzpomeňme konec konců jak se Trungpa rinpočhe vyslovil k otázce stejnosti či odlišnosti probuzení: každý z tisíce buddhů tohoto eonu jej uskutečňuje a prožívá jiným způsobem.