Svatý Jan na prádle, r.2005. Dobré odpoledne. Dovolte mi nejprve poděkovat všem, kdo jste se podíleli na tom, že tu dnes mohu být. Karma Thegsum Čhöling, tato buddhistická skupina, která začala pod vedením Jana, jednoho z mých velmi dobrých přátel, kteří tu jsou, a pak byla podporována mnohými z vás.

Těm všem bych chtěla na úvod poděkovat.

Ale nejen to. Také jsem se tu za ty roky stala svědkem setkávání různých tradic meditace a kontemplace. Především různé linie buddhismu se dokázaly sejít a společně studovat i praktikovat. Je také vyvíjeno stále výraznější úsilí vnést harmonii do praxe a studia, což vždy a všem přináší spoustu radosti. Z vašeho vyprávění se mi také ozřejmilo, že je zde přítomen hlubší smysl pro spojení, harmonii a výměnu mezi různými théravádovými, zenovými skupinami a také mezi skupinami tibetského buddhismu s jejich různorodými liniemi, a zdá se, že v tomto nadále pokračujete, usilujíce ve studiu a praxi dharmy, a to za velké harmonie, porozumění a vzájemného ocenění, což je, myslím, skvělé.

Posledních několik dní jsme na Hluboši probírali několik tradičních buddhistických textů, a teď tu vidím i tváře, které jsou mi z těch několika dní povědomé, což mne vždy silně pokouší pokračovat v tématu, o němž jsme předtím hovořili. Pokusím se toho vyvarovat. Protože je však kjerim a dzogrim mé zvlášť oblíbené téma, musím se přemáhat, abych se k němu nevracela.

Pak je tu ještě jedna dobrá věc, kterou bych ráda zmínila. Za posledních deset až patnáct let jsem měla možnost trávit čas s různými skupinami praktikujícími buddhismus. Někteří z těchto praktikujících jsou velice seriózní, tradicionalističtí a plně zaangažovaní lidé, a pak je tu také spousta lidí, kteří se nacházejí na daleko rannějších stupních, kdy se snaží zjistit něco o buddhismu, nebo se určitým způsobem zajímají o spiritualitu či jakoukoliv formu meditace, a nebo jiní z vás jsou prostě jen zvídaví. Je to tedy velice rozmanitá skupina lidí, kteří jsou, ať už přímo či nepřímo, formálně či neformálně, s větším či menším zanícením, různými způsoby propojeni s buddhismem. Já tedy trávím svůj čas s takovými lidmi jako jste vy, kteří mají s buddhismem propojení a snaží se pochopit, o čem buddhismus a meditace je, a myslím že za těch uplynulých takřka dvacet let jsem si toho důkladně užívala, měla jsem to úžasné štěstí, že se mi dostalo této možnosti, a byla to zajímavá pouť.

Ale kdybych měla najít jediné slovo, které by vyjadřovalo život s praktikujícími buddhismu téměř ze všech zemí světa, jistě by to byla radost, ale je ještě další slovo, které bych dnes chtěla obzvlášť zdůraznit, je povzbudivost a inspirace.

Ona povzbudivost nevězí v tom, že se buddhismus šíří nebo že roste počet lidí, kteří praktikují meditaci. Je zkrátka povzbudivým poznáním, že existují lidé, kteří zůstávají dobří i v obtížných časech, kdy je svět takový, jaký je (přičemž jakožto buddhisté často silně vnímáme nevědomost a utrpení světa, různé problémy a agresivity atd.). A přestože svět v němž žijeme, je skutečně obtížný a náročný, máme stále ochotu pracovat sami se sebou. A tak kdykoli před sebou mám skupinu lidí, jako jste například vy, vnímám, že v srdcích lidských bytostí je stále přítomna upřímnost a vůle hledat, co je zdravé a dobré pro nás i pro druhé. A to je vskutku velmi povzbuzující.

To je také jednou z věcí, které buddhismus nejvíce zdůrazňuje – jmenovitě základní dobro. Ať už jsme oddaní praktikující dharmy a buddhismu, či jsou pro nás duchovní nauky něčím zcela novým, ať už je náš přístup jakýkoli, všichni bychom si měli na prvním místě uvědomit, o co v buddhismu jde. Podstatou náhledu buddhismu je rozpoznání základního dobra.

Základní dobro jednoduše označuje vlastní základní přirozenost. Buddhismus říká, že ať už jsme si vypěstovali jakékoli vlastnosti či postoje, ať sami sebe vnímáme jako dobrého člověka nebo jako člověka s mnoha nedostatky, všechny ty rozmanité tendence, které utvářejí náš postoj a povahu, jsou jen vnějšími podmínkami. Naší bytostnou přirozeností je však základní dobro.

Rozpoznání základního dobra nemusí být něčím zvlášť komplikovaným či obtížným. Jako lidé přirozeně tíhneme k něčemu pozitivnímu, ať už je to krása, radost, štěstí, dobré zdraví, dobré počasí, všemu co je čisté a podobně. Lidská mysl instinktivně rozpoznává to, co je pozitivní, co vede ke štěstí. To je právě ona kvalita základního dobra, které je naší bytostnou přirozeností.

Dnes, díky vývoji masmédií a snadné dostupnosti různých knih a nauk pravděpodobně většina z vás má jisté povědomí o základním náhledu a filosofii buddhismu, která vychází z uvědomění, že všichni chtějí štěstí a nikdo nechce utrpení. Už jen toto prosté konstatování poukazuje na náš přirozený sklon vnímat štěstí jako něco pozitivního, něco, po čem všichni toužíme. Naopak utrpení a bolest zcela přirozeně vnímáme jako něco, co si nepřejeme. To, že štěstí považujeme za něco inspirujícího, co stojí za dosažení, a bolest naopak za něco, co sami nechceme, již to samo o sobě je výrazem naší bytostné přirozenosti, která si cení dobra, čistoty a štěstí.

Jako lidské bytosti jsme tedy obdařeni základní přirozeností, která je bytostně dobrá. Otázka ovšem je, do jaké míry si uvědomujeme tuto svou přirozenou kvalitu a přání dosáhnout štěstí a vyvarovat se čehokoli bolestného, co působí utrpení nám i těm, koho milujeme. A také nakolik se toto uvědomění základního dobra promítá do našich činů tak, aby si člověk dobro nejen přál, ale aby také dokázal udělat něco, čím může toto dobro konkrétně mobilizovat a využít.

Pokud se tedy někdo zeptá na co klade buddhismus důraz, je to právě na rozpoznání základní dobroty a na schopnost v ní setrvávat. Pokud někdo dokáže základní dobro vnímat a využít ho, pak nepotřebuje žádnou metodu či meditační praxi, ani nemusí být nábožensky či duchovně zaměřen, nemusí se ani uchylovat k žádné filosofii či doktríně. Pokud by měl někdo přirozenou schopnost nejen objevit a rozpoznat základní dobro, ale také ho pěstovat, nemusel by vůbec meditovat.

Jak se říká: „kdyby slova dokázala chodit, mohla bych obejít celý svět.“ Je totiž rozdíl mezi tím, když něco víme a tím, když to uplatňujeme v praxi.

A tak vidíme, že lidé, kteří jsou přirozeně dobří, kteří mají rádi dobro a dokážou být dobří, teoreticky nepotřebují žádné náboženství ani jakékoli metody praxe jako je například meditace či buddhismus či jiné filosofie a další komplikované metody duchovního rozvoje. Ale na druhou stranu my lidé nemáme rádi jednoduchost. Jednoduchost nás neuspokojuje a tak říkáme: ‘Já vím, že dobro je bytostné, že mohu být dobrý, že bych měl být dobrý a byl bych rád, aby všichni byli dobří, ale...’ Když přijdeme se spoustou ale a kdyby a co kdyby, tak nezbývá, než aby se objevil někdo laskavý, kdo nám bude vykládat různé komplikované metody meditace, s jejichž pomocí se učíme, jak být dobří. A tak se stalo, že před dvěma a půl tisíci lety se objevil někdo se jménem Šákjamuni, který s celou touto věcí přišel.

Jakožto buddhističtí učitelé tedy vyučujeme všem těmto složitým metodám meditace, v sedě i ve stoje, s formou i bez formy a je to stále více komplikované. Když vidím, jak lidé studují buddhismus a různé druhy buddhismu, zvláště když přijde na vadžrajánový buddhismus, říkám si, že je skvělé, že mají tolik úsilí a opravdovosti, je to velice hodnotné. Zároveň si ale vždycky říkám: „Jdete špatným směrem, děláte to složitější, než to je.“ A tak svým způsobem děláme pokroky na cestě Dharmy a ve filosofii, učíme se toho víc a víc a dokážeme chápat hlubší a hlubší nauky, ale na druhou stranu přitom stále věci zbytečně komplikujeme.

Když studujeme jeden text a pak přejdeme k dalšímu a pak opět k dalšímu a pak k pátému a desátému, nebo když postupujeme od jedné jány k další, jdeme od hinájány přes mahájánu až k vadžrajáně, od tohoto k tamtomu, svým způsobem je to pokrok, ale na druhou stranu je to stále zamotanější.

Pokud z vás tyto různé metody meditace a filozofie činí člověka, který si je více vědom své základní dobré přirozenosti, a pokud je to zřejmé z vašeho postoje a jednání, pak lze hovořit o pokroku. Ale pokud je člověk zatížen kupou textů a filosofií a praxí a přitom je jeho postoj velice vzdálený rozpoznání vlastní dobré přirozenosti, pak se spíš jen utápí ve filosofii, aniž by z toho získával jakékoliv osvícené kvality.

A tak kdokoli se snaží pochopit buddhismus, ať už je to takzvaný zkušenější praktikující, který dělá již po řadu let mnoho různých praxí, nebo někdo, kdo se buddhismem či jinými duchovními naukami zabývá teprve krátce, to nejužitečnější, co může dělat, je rozpoznat, že všechny duchovní praxe směřují k rozvinutí základního dobra v sobě samém. Není to tak snadné. Lidé si často myslí, že rozvinout základní dobro a mluvit o něm je jednoduché. Prostě tu je a tím to končí. Ale tak lehké to není. Základní dobro je sice naší nejbytostnější přirozeností, ale je také jednou z nejnesnadněji odhalitelných a uskutečnitelných. Ještě těžší je tuto přirozenost potom pěstovat v jednání vlastního těla, řeči a mysli.

Nejtěžší překážkou, kterou je třeba při uskutečňování a rozvíjení vlastní základní přirozenosti překonat, jsou neužitečné situace [do kterých se sami přivádíme] a[ neopodstatněná] zdůvodnění [naší neschopnosti zůstávat v souladu s vlastní přirozeností]. Z buddhistického hlediska hovoříme o takzvaných znečištěních. Jsou to jedny z nejzbytečnějších věcí, a my je přesto neustále živíme. Rozvíjením konceptuálního myšlení neprospíváme sami sobě ani druhým. Víme, že znečištění jsou negativní, ale přesto je nadále rozvíjíme. Výzvou při objevování a udržování základního dobra je proto vidět, jak mu brání příčiny a důvody, kterým říkáme znečištění a které vlastně nejsou ničím jiným, než naprosto neužitečnými výmluvami.

Podle buddhistické nauky existuje 84 000 takových neužitečností, kterých se neustále dopouštíme, což nám nedovoluje zůstávat se svým základním dobrem. Hodinová přednáška je možná příliš krátká na to, abychom probrali všech 84000, a proto se omezíme jen na několik z nich, abychom viděli, kolika zbytečnostmi se zabýváme. V první řadě je to základní nelaskavost. Nikde na světě, v buddhistických ani nebuddhistických zemích, v žádné civilizaci či kultuře se neučí nelaskavost. Žádná univerzita, škola či rodina nás neučí být nelaskaví. Dokonce i mezi přáteli, když si sedneme u kávy či u vína, nikdo neprosazuje nelaskavost. Vždy se jedná o opak. Učíme se být laskaví, učíme naše děti základní laskavosti. Laskavost je základní norma jakékoli společnosti. Ale navzdory tomu, že jsme si vědomi významu laskavosti, směřuje naše energie často k velice usilovnému rozvíjení nelaskavosti.

Lidé jsou údajně velmi inteligentní. Myslím že si říkáme nejinteligentnější ze všech živých bytostí a za důkaz této inteligence považujeme to, že nevěříme něčemu, co není průkazné.

Bylo by proto hezké, kdyby si tato inteligentní bytost občas pomyslela: „Kdo mi vlastně řekl, že člověk nemá být laskavý?“ Nebudíme se ráno proto, abychom byli nelaskaví, nebyli jsme k nelaskavosti vychování a zvláště ti z nás, kdo meditují na laskavost celý svůj život by měli dělat pravý opak nelaskavosti. A přesto bez jakýchkoli důkazů o nějakém hybateli, který nás nutí být nelaskaví, vkrádá se nelaskavost velmi snadno do našeho postoje a jednání. Jako by si ta inteligentní bytost nikdy nepoložila otázku: „Proč tomu tak je?“

Zdá se, že nelaskavost se postupně stává naším základním postojem. Přestože máme lidské tělo a mysl a schopnost pomáhat druhým, odmítáme tak činit. Máme v sobě jistou základní hrubost a nepružnost, nevědomost na úrovni těla, řeči a mysli, která je netolerantní vůči druhým.

A tak zjišťujeme, že se v nás utváří jakýsi zvyk: navzdory tomu, že si ceníme laskavosti a vzájemné pomoci a trpělivosti, být laskaví se pro nás stává tou nejtěžší věcí na světě. Mysl si sice cení laskavého jednání, ale instinktivně je pro nás nesmírně obtížné být laskaví a nesobečtí v jednání našeho těla, ve slovech i v myšlenkách.

Základní buddhistická kontemplace proto spočívá v tom, že si položíme otázku, co nás nutí být nelaskaví.

Dalším krokem pak je, že rozpoznáváme příznaky nelaskavosti ve vlastním postoji a jednání.

A poté dalším krokem je vnímat, že to není proto, že bychom chtěli, ale že se tak děje ze zvyku, kdy jsme tlačeni do situací, v nichž se posiluje náš zvyk být nelaskaví.

Druhou překážkou, která nás odvádí od naší základní přirozenosti, je neetické jednání. Prostě řečeno jsou to takové činy, slova a myšlenky, kterými ať už náhodně, nezáměrně či záměrně ubližujeme a zraňujeme druhé, ačkoliv jsme původně neměli žádný úmysl někomu ubližovat.

Jak jsme již řekli, základní dobro a vědomí, že štěstí je důležité pro nás i pro druhé, je intuitivní, je společné nám všem. A přesto se často objevují konflikty a obtížné a problematické tendence, které nijak nenaznačují, že bychom chápali a uvědomovali si své základní dobro.

Děje se tak do té míry, že když jde o štěstí a pohodlí našeho vlastního těla, řeči a mysli, často mu dáme přednost před štěstím a blahobytem druhých. Podívejme se na rozmanité způsoby jimiž stavíme vlastní štěstí nad štěstí druhých. Například se zamysleme nad tím, kolik zvířat zabijeme kvůli vlastní stravě – jen aby naše ústa mohla zakoušet chuť masa. To je dobrý příklad toho, jak někdo chápe význam laskavosti, ale přesto je pro něj vlastní štěstí mnohem důležitější, než život jiné cítící bytosti.

Podívejme se teď na něco jednoduššího: lhaní a klamání je vlastně totéž. Když se na někoho zlobíme a řekneme něco zraňujícího a urážlivého a jsme vůči té osobě kritičtí, nebo když lžeme a přeháníme, získáme tím prchavý pocit vítězství a zisku, z kterého se pak možná pět minut těšíme. Přitom naše slova někdy mohou zničit sebevědomí druhého člověka na celý život. Mohou vyvolat bolest, pocit ublížení a nedůvěry, a to vše výměnou za pět minut štěstí, které z našeho přehánění, urážky či kritiky získáme. A tak navzdory tomu, že základní dobrota je něčím, čeho jsme si vědomi, musíme také pochopit, jak se poddáváme tendencím, které nám brání naše základní dobro opravdu poznat a transformovat do vlastního postoje a jednání.

Třetím faktorem, který naši mysl odvádí od vrozené dobroty, je hněv a agresivita. Ze všech negativních tendencí je patrně právě hněv nejvíce prosycen nevědomostí. Ze zkušenosti víme, že náš hněv zdaleka tak neškodí druhým, jako nám samým. Když jsme rozhněvaní, není tak snadné si toho všimnout, ale když vidíme dva lidi, kteří se na sebe zlobí, často se musíme až smát absurdnosti jejich vzájemné agresivity. Vidíme, že si vůbec nejsou vědomi, jak snadno by mohli situaci vyřešit, ale místo toho na sebe reagují tak, jakoby je hněv na čas úplně zbavil zdravého rozumu. Tak se tedy projevuje agresivita. Na první pohled vypadá velice kreativně a účinně, ale má kromě duševního utrpení, které nám působí, ještě nějaký přínos? Nemá.

Chovat v sobě hněv je daleko horší, než vzít hůl a desetkrát za den se tou holí přetáhnout přes hlavu. To by myslím způsobilo méně škody než ulpívání na hněvu.

Když se desetkrát denně udeříme do hlavy, budeme alespoň moci ukazovat své boule, ale z hněvu nezískáme ani to. Když tu sedím v křesle a myslím na někoho, kdo je 3000 mil daleko a rozlobím se na něj a budu se zlobit stále víc a víc, podaří se mi zkazit hezký nedělní večer.

Ale ta osoba, která sedí někde 3000 mil odtud, nebude cítit vůbec nic.

Tudíž i z hlediska prosté logiky postrádá agresivita jakýkoli smysl, leda že si jí zničíme vlastní život. Není to tudíž rozumná činnost.

Žijeme ve světě, který je velice složitý a procházíme všelijakými zkušenostmi a tak budeme cítit hněv. Nejsme mrtvoly. A jako živí lidé budeme prožívat různé druhy agresivity. Cítit hněv není problém, ale držet se tohoto hněvu, jako kdyby na něm závisel náš život, to není užitečné.

A tak když se objeví různé nechtěné tendence, jako například hněv, z hlediska buddhistické kontemplace je třeba vidět, proč nadále udržujeme tento bolestný a nechtěný prožitek a proč dopouštíme, aby úplně zaclonil naši základní dobrotu.

Čtvrtým faktorem je líná mysl, která si neklade otázky, přestože je obdařena lidskou inteligencí.

Rozlišující moudrost, která nám umožňuje rozlišovat mezi dobrým a špatným, mezi něčím pozitivním a negativním, něčím konstruktivním a destruktivním, je nám vrozená. Když ovšem dokážeme rozlišit správné od špatného, proč to neděláme? Víme-li, co je pozitivní a co negativní, proč nerozvíjíme pozitivní a nezříkáme se negativního? Jestliže víte, co je konstruktivní, proč tedy neděláte něco konstruktivního? Proč se nadále dopouštíte něčeho destruktivního? Jedná se o kvalitu, kterou jsme byli obdařeni a které se v buddhismu říká moudrost rozlišování. Máme-li jednou tuto moudrost, která chybí například praseti či koni, musíme ji používat. Jinak můžeme nakrásně být nejinteligentnější ze všech tvorů, ale pokud svou moudrost nepoužíváme, není náš život o nic lepší než život jakékoli jiné formy života.

Z buddhistického hlediska je proto nezbytné umět reflektovat, prověřovat a analyzovat, do jaké míry tuto rozlišující moudrost v životě doopravdy využíváme. Dokážete rozlišit mezi tím, co škodí a prospívá vám a pokud možno i druhým? Nad tím je třeba kontemplovat.

Když si začneme klást otázku: „Proč existuje nelaskavost, ačkoli ji nechci? Proč se dostavuje agresivita a neetické jednání, jak je možné, že ačkoli jsem obdařen rozlišující moudrostí, nevyužívám ji naplno, přestože bych mohl? Když takto analyzujete, odpověď je nasnadě: snadno zapomínáme. Rádi bychom moudrost využívali, ale jsme tak zaměstnáni mnohostí věcí, které se dějí kolem nás, že si často ani neuvědomujeme, že se jedná právě o činnosti, které bychom měli opustit, abychom se lépe propojili s vlastní základní dobrotou.

Pátým faktorem či problémem, který nám znemožňuje zůstat věrní naší základní přirozenosti, je neklid či roztěkanost. Nervozita, zaneprázdněnost, nepokoj a příliš mnoho pohybu nám brání používat naši rozlišující moudrost.

Pro meditující i pro ty, pro něž je meditace něčím novým, platí totéž – základní otázka by měla znít: „Jak dlouho a z jakého důvodu je přítomno tolik neklidu v našem těle, řeči a zejména v mysli. Je to prospěšné? Je to nezbytné? Vede to k něčemu užitečnému? Myslíme na něco, co by mohlo být prospěšné pro nás samotné či pro druhé, nebo je to jen zbytečná aktivita, která nám nedává čas na nic pozitivního, ale která přitom sama nikam nevede? Měli bychom zkoumat, proč je náš neklid tak silný a co by mohlo navodit více ticha a klidu.

Když si kladete otázku, proč je ve vás tolik neklidu, odpověď je často prostá a pro všechny stejná.

V buddhistické terminologii se mluví o tak zvaném „ulpívání na já“. Prostě a jednoduše řečeno však zjišťujeme, že ta zaneprázdněnost v nás vyvolává pocit, že jsme na živu, že za něco stojíme a že děláme něco inteligentního.

Když se zeptáme: „Co je to, co se cítí být šťastné?“ „Co je uspokojováno zaneprázdněností?“ Například když cítíme hněv, máme pocit, že tím něco nebo někoho uspokojujeme a nabízí se pak otázka, kterou stojí za to podrobit zkoumání: „Co je tím v nás, co se zdá nabývat takové důležitosti, že jsme nelaskaví, jen abychom to uspokojili, chováme se agresivně, abychom to uspokojili, jsme nervózní, abychom uspokojili ono cosi, co se zdá být zdrojem všech těchto negativit.

Všeobecně se tomu sice říká ego, ale když se podíváme pozorněji, nic takového nenajdeme. Nikdo však nemůže tvrdit, jak se věci vlastně mají, dokud sám nepřijme odpovědnost a neprozkoumá, co vlastně existuje. Mohlo by to být cosi zvané „ego“ nebo cosi zvané „já“ ale co to vlastně je? Toto zkoumání bychom měli provést jednoduše proto, že je to pro nás tak významný faktor. Ať už je to viditelné či neviditelné, ať to vypadá jakkoli, zdá se, že právě tento dominantní faktor je onou překážkou, která nám brání spočívání v základní přirozenosti.

Pro meditujícího s prostým filozofickým náhledem stejně jako pro někoho, kdo provádí všelijaké formy meditace by základem meditace měly být prosté otázky: Proč nejsem laskavý? Proč je v postoji mého těla, řeči a mysli tolik lhostejnosti? Co posiluje agresivitu? Čím to, že si mysl není vědoma rozlišující moudrosti? Jak to, že není mysl skutečně klidná a pokojná? A z čeho vlastně všechny tyto negativní tendence pramení? To je důvod, proč meditujeme, proč se věnujeme buddhistické filosofii. To je základní esencí buddhadharmy. Proto kdokoliv, kdo provádí různé buddhistické meditace, musí také klást důraz na aspekt zkoumání a analýzy. I ti z nás, kdo se zabývají duchovní praxí nedlouho, třeba i bez jakékoli formální metody meditace, by se přesto měli naučit si tyto otázky klást také, protože dokud na ně nebudeme znát odpověď, transformace a využití lidského potenciálu se nebude moci projevit.

Buddhismus a všechny další hluboké filosofie světa vznikly za účelem toho, aby svými filosofiemi a metodami praxe vedly k rozvoji základní dobroty, která by umožnila civilizovanému světu a lidským bytostem objevit základní přirozenost a dále s ní pracovat. Zvláště pokud se obracíme k buddhistickým učením, měli bychom vědět, že v tom tkví samotná podstata buddhadharmy. Buddhadharma znamená změnu od nelaskavosti ke skutečné laskavosti. Změnu z osoby prostoupené nechtěným a neužitečným hněvem, který způsobuje bolest, v člověka trpělivého a tolerantního. Změnu z člověka, který se chová neeticky v někoho, kdo rozvíjí bdělost a pozornost ve svém postoji a jednání, v někoho kdo tíhne k vnitřnímu klidu, který se projevuje navenek. To je základem buddhadharmy. Takovýto rozvoj má zásadní význam, přičemž různé praxe nám přitom slouží jako opora. Pokud tento náhled udržíme, pak bude každá meditace přínosná. Pokud náhled rozvíjení základní přirozenosti prostřednictvím různých metod ztratíme, stává se z nás někdo, kdo je možná přívržencem duchovna, ale nikoliv nutně buddhistou.

Důvod proč jsem zde a proč jste tu vy tkví v tom, že všichni hledáme ono základní dobro. A není to tak obtížné. Když zkrátka rozvineme jistou schopnost zkoumat sebe sama, abychom odhalili vlastní základní dobrotu a abychom si začali uvědomovat to obrovského množství nechtěných a nepotřebných činností, jimiž se zaměstnáváme, může to sloužit jako společný základ toho, co bych měla praktikovat já a co byste měli praktikovat i vy.

Doufám tedy, že tomu všichni věnujete trochu pozornosti. Tímto bych ráda pro dnešek skončila a chtěla bych Vás vyzvat k tomu, aby Ti z Vás kdo praktikují buddhismus tuto kontemplaci opravdu posílili. Bez ní totiž k transformaci a transcendování „já“ nedojde. Pracujte na tom proto v průběhu roku, a jestli chcete, považujte to za Váš domácí úkol na tento rok.

Tím tedy končím a děkuji všem, zvláště všem z Karma Thegsum Čholing, Janovi a Heleně a všem lidem, kteří jim pomohli, a našim tlumočníkům. A samozřejmě jsem se dověděla o nesmírné laskavosti lidí spojených s tímto kostelem, zejména pana pátera. Ještě jednou děkuji.

Na závěr mi dovolte vyjádřit prosbu, naději a aspiraci, abychom se dokázali, když už jsme jednou lidskými bytostmi, opravdu jako lidské bytosti chovat. Vřelé díky a dobrou noc.

Komentáře (2)

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..