Songuovy verše nás zavádějí kamsi do neznáma, do kopcovité krajiny mistrova citu, aby nás pak jedním vrzem vrátily zrovna tam, kde právě jsme. Hravě, jako vlnky na jezeře. Jen utkvíme pohledem na jejich hřebínkách, už se zase rozplývají v šíři vidění. Vzbuzují touhu, nikoliv ale vyrazit nejbližší leteckou linkou ke korejským pahorkům. Spíše znovu nacházíme ztichlou radost spoluvidění a těšíme se ze svěžího vánku, povívajícího mezi šáchořím veršů.

Vykřikuji nevýslovné nad vodami: jejich hlas umlká.

Prstem ukazuji na hory: jejich stíny mizí.

Hlas vod, stíny hor ožívají v celém mém těle

a slunce, zlatá vrána, vzlétá do hloubi noci.

Těchto pár stránek veršů nám odhaluje, jak plodné může být setkání dharmy a tao. Ona ušlechtilá slitina je darem pro ty, které neláká ani tak pohled na trůny a z trůnů, jako spíš ticho lesních pěšin.

Na druhou stranu, u slitiny se ryzost neřeší. Učení Buddhovo je tu -zejména v pozdějším období- pojato poněkud svérázným způsobem ve stylu “ženy, víno, zpěv”. A i to pečené kuřátko se objeví na stole básníkově. Nejspíš právě to by ovšem mohlo přispět k popularitě v našich heretických končinách.

Mimochodem, samozřejmá přirozenost Songuovy básnické řeči napovídá, že verše zřejmě  nejsou špatně přeloženy.

Napište první komentář

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..