Co mne zaráží je fakt, že krize je chápána takřka výlučně jako něco negativního a tedy nežádoucího, byť směřujícího k očistě či transformaci. Připadá mi přitom evidentní, že už sama krize tak, jak dnes působí, má řadu velice pozitivních momentů a fakticky naplňuje tužby, v jejichž uskutečnění mnozí z nás ani ve snu nedoufali.

 

Pochopitelně: být na místě člověka se zcela nejistou perspektivou, který přišel během několika dnů o práci i bydlení a ocitl se ve stanovém městečku, provizorně zřizeném v městském parku, kde dříve venčil svého pejska, těžko bych se asi přiměl k nějakému celkově pozitivnímu nahlížení. Průvodní potíže by v nás však neměly potlačit schopnost vnímat druhou stranu krizové mince. Drastické průvodní jevy krize, tak jak se nám dnes vyjevují, jsou přece právě tou příčinou či jednou z příčin, jež bránily volní nápravě stavu věcí, všeobecně vnímaného jako nezdravý a neudržitelný.

 

To nové a zásadní na dnešní situaci je prostá skutečnost, že peníze „zmizely“, a to nikoliv proto, že by nějak vypadly z finančního systému, ale tak, že ztratily svou hodnotu psychologicky. Nejprve v očích těch, kdo s nimi profesionálně zacházejí, a postupně i v myslích obyčejných lidí, a to nejen oněch, kteří byli v rámci krize oloupeni o svůj majetek.

 

Důvody tohoto zvratu jsou již obecně známy. Stále vyší podíl spekulací na celkových obchodech, spekulací, které odhalují podstatu peněz jako radikálně iluzorní, protože k jejich realizaci není třeba reálného tovaru, nás přivedl za kritický bod, kdy se ukázalo, že nám všem byla v tomto monetárním systému prodána místenka na jediné sedadlo, které sice není obsazené, ale jen proto, že nikdy fakticky neexistovalo. Doposud tu byla obecná představa peněz jako abstraktního ekvivalentu konvenčních či smluvených hodnot konkrétních statků, konsenzus, který hrál po generace roli základní životní jistoty, a to jak pro ty, kdo peníze měli, tak –a snad ještě podstatnější měrou– pro ty, kdo nikdy nevedli život v nadbytku.

 

Jako když se ryba tažená na háčku vymrští z posledních sil sama na souš, ukázaly se pod tlakem krizových symptomů peníze ve své odpojenosti od hmatatelných statků, a projevila se nebezpečná labilita, odrážející netransparentní, nevyzpytatelné a temné pohnutky a intence burzovních hráčů. Toto hrůzné prohlédnutí není přitom omezeno na nějakou elitu, nýbrž se stává –především díky internetu– přímou zkušeností nejširších vrstev. Máme teď před sebou obraz globální posádky korábu-fantómu, jenž se nikým neovládán řítí do temnot, tyranizované tlupou cynických banditů, kteří si mezi loupením ještě navzájem vyřizují své účty.

 

Zdá se, že je to klamavé a uměle generované zaměření na pravo-levou polaritu zájmů ve společnosti, jež zamlžuje vidění i tak důvtipným lidem, jako je prof. Bělohradský, a připravuje nás o schopnost spatřit alternativy současného fungování, které se nejen nabízejí, ale díky vitalitě ekosystému mezilidských vazeb již i spontánně realizují.

 

Ukazuje se ve vší nahotě, že politika, prostřednictvím stran pravice a středu stejně tak jako levice, slouží prvotně k tomu, aby nepočetná skupina příslušníků finančních elit do poslední chvíle a za jakoukoliv cenu udržela status quo moci, té, jejímž krevním řečištěm jsou virtuální finanční toky, a jejímž nejvyšším zákonem je jejich ničím nerušený průtok. Jak se denodenně ukazuje, pravicové strany ve stávajících politických systémech dbají o to, aby se lidé nechali dobrovolně obelhávat a vmanipulovávat do loajality, zatímco levice dohlíží na to, aby se kolečka nadále točila a toto zotročení náhodou nebylo ze strany otrokáře vypovězeno. Toto sdílené poznání už je samo katarzí, především tehdy, doprovází-li je zkušenost, že tzv. revoluce není skutečnou cestou k pozitivní změně, protože vždy byla a bude zneužita manipulátory.

 

Ti jen zamíchají cinknuté karty a zametou vlastní stopy, protože mají převahu bezskrupulózního zaobcházení se situacemi a do nich revolučními turbulencemi vrženými lidmi. V tomto smyslu jsme nyní my všichni objekty „revoluce“, protože podstatou spekulativního kapitalismu je těžit a parazitovat z jakýchkoliv změn a na jakýchkoliv právě nastalých podmínkách. Hyeny neznají etiku, zato ale vyznávají svůj bonton. Jetliže jeko neetické přirozeně chápeme takové jednání, které využívá znevýhodnění těch druhých v náš vlastní prospěch, právě a přesně takové způsoby jsou hyením bontonem.

 

Ta situace, která nyní nastala a je pociťována jako globální krize, má potenciál stát se procitnutím z nekalosti, etablované dosud jako oficiální verze fungování společnosti.

Dnes si daleko snáze můžeme uvědomit, že jsme to my sami, kdo propůjčuje penězům hodnotu tím, že souhlasí s převodem hodnoty statků na virtuální numerický ekvivalent. A můžeme v reálu pozorovat, že peníze jsou samotnou esencí mocenských systémů.

 

Jakmile se promění přístup ke skutečnosti a její pojímání, okamžitě se změní také situace sama. Pokud bychom brali ve všech situacích dostatečně v úvahu to, že negativní výstupy, jejichž vyústěním je celková nesvoboda zkorumpovaného prostředí, nejsou ničím jiným než důsledkem konzumní lačnosti a potažmo lhostejnosti ke společným věcem, není třeba vymýšlet žádné sofistikované strategie boje proti či ochrany před svévolností a netečností systému, ve kterém žijeme. Naordinovat si ovšem takovouto změnu v širokém společenském měřítku je idealistickým snem, užitečným jen potud, začneme-li s jeho realizací od sebe samých. Povzbudivá na současné situaci je ovšem skutečnost, že uvědomění, jež jsme tu vymezili jako možnou příčinu pozitivních změn, vyvstává teď naopak jako důsledek změněných podmínek.

Lidé se teď budou víceméně z nutnosti učit úspornosti a skromnosti, a zároveň se jistě bude, pod tlakem nemilosrdných podmínek, kdy si vládnoucí režim osobuje značné kompetence, aniž by byl ochoten či schopen převzít jakékoliv záruky a odpovědnost, probouzet mezi lidmi a zájmovými skupinami přirozená solidarita jakožto podhoubí vitální občanské společnosti.

 

Václav Klaus v občanské společnosti velice dobře uhodl úhlavního nepřítele všemocné ruky trhu. Jak se již ukázalo na příkladu jiných států (za všechny jmenujme alespoň sousední Rakousko a změnu jeho vztahu k životnímu prostředí od 90. let po dnešek), zdravá občanská společnost je jen obtížně zkorumpovatelná (pokud se v ní objeví novotvary typu neblaze proslulého „Člověka v tísni“, jsou rozpoznány a devitalizovány), má schopnost autentické vize, a její determinace se projevuje ve vysoké míře houževnatosti a konzistence. Unikátnost její role spočívá v tom, že stojí mimo mocenské struktury, nicméně na ně má možnost přímo působit a tak je kontrolovat, usměrňovat a umravňovat. A také může autoritativně, právoplatně a průběžně vznášet otázku, nakolik a v jaké podobě jsou tu tyto struktury skutečně potřebné a nutné.

 

Na závěr ještě připomenu pár vymožeností této krize, koneckopnců všeobecně známých, a zajisté také v neúplném, neuspořádaném a tedy jen inspirativním výčtu. Některé jsou jen posílením stávajících trendů, jiné nově vyvstaly. Obecně se v nich myslím projevuje přerod kvantitativního zřetele v kvalitativní, efemerního v dlouhodobý a přechod od generalizovaných přístupů k partikulárním.

Lidé se prakticky a denodenně přesvědčují o vzájemné podmíněnosti dějů v planetárním i lokálním měřítku, což každému z nás fakticky umožňuje myslet globálně ale jednat lokálně, a postupně umocňuje vědomí odpovědnosti.

Lidé již dávají najevo svou informovanost a neochotu nadále naslouchat manipulativní pseudodemokratické rétorice, v neposlední řadě projevují přání hlubší změny i odhodlanost k ní.

 

Teorie a praxe volného trhu bez přívlastků doznala definitivní trhliny, právě tak jako princip nedotknutelnosti soukromého majetku.

Byl zpochybněn deterministický pohled na proces globalizace, jenž byl donedávna sugerovaný jako nevyhnutelný a autonomní.

 

S tím jak vlády a celé mocenské struktury ztrácejí nebo již ztratily svou legitimitu a ve své bezmoci směřují k více či méně otevřené despocii, otevírá se cesta k redefinici a obrodě celého společenského pořádku.

Pochopili jsem vcelku rychle, že skončila éra bezbřehého konzumu. Víme, že se už pravděpodobně nikdy nevrátí v oné podobě horečnatého nakupování šidítek s problematickým přínosem.

 

Odhalujeme myšlenkové vzorce, jenž dovolovaly ignorovat věci životního prostředí i ty, které nás nasměrovávaly k luxusu a holým zbytečnostem.

Zpomalení kol byznysu a odbourávání nesmyslné produkce pro produkci jsou signálem a mementem pro naše nákupní vzorce a přítupy v podnikání.

Na všech úrovních se aktualizují a prosazují ekologické přístupy, jež už nejsou pouhou zelenou snobárnou, ale holou pragmatičností.

 

Zvykáme si upřednostňovat decentralizovaná řešení lokálních potřeb.

Posiluje se kriticky nedůvěra k oficiálním informačním zdrojům a mediím, jež selhaly a servírují svým divákům, posluchačům a čtenářům primárně polopravdy a lži establishmentu.

 

Zároveň vznikají nové alternativní informační zdroje, jimž začíná být směrem od široké veřejnosti dopřáváno sluchu.

Nezapomeňme také na to, že právě krizi vděčíme za samovyhoření ofenzívních projektů, jejichž výmluvným příkladem je eventualita vojenské základny v Brdech.