Instrukce jsou nepochybně ryzím předáním tresti Buddhova učení v tibetském hávu, skutečnou klasikou, jež je pro nás dnes minimálně stejně aktuální jako pro tehdejší Tibeťany. Oproti obdobným sebraným instrukcím Buddhy Šákjamuniho, obsaženým v Dharmapada, se výběr z instrukcí Padampy soustředí výhradně na několik klíčových momentů, jimiž jsou stručně řečeno vědomí pomíjivosti, zřeknutí se světských sklonů a oddání se Dharmě. Jde tedy právě o ono klíčové učení, které by mělo být podle určení starých mistrů pro dnešní dobu největším požehnáním.

Dilgo Khjence, autor komentářů, patří spolu s Kalu rinpočhem k těm vysokým lamům Kagju, kteří se nenechali ovlivnit Západem a předávali Dharmu i v západních centrech v tradiční formě, a je třeba dodat, že s trvalým úspěchem. Zde nás svými komentáři uvádí do kontemplativního naladění a inspiruje nás k tomu, abychom bez okolků vztáhli Padampovy instrukce na své vlastní postoje, přístupy a situace.

Dovolím si ještě malou připomínku k formulaci titulu. Snad by tento tradiční soubor instrukcí měl nést namísto „Dilgo Khjence Rinpočhe / Sto veršů rad / mistra jménem Padampa Sanggjä / Lidem z Tingri“ spíše titul „Padampa Sanggjä / Sto rad lidem z Tingri“ eventuelně „s komentářem Dilgo Khjence“.

A to z toho důvodu, že doprovodný text pouze vykládá a rozvádí do konkrétních příkladů velmi stručné instrukce prvotního textu, tak aby se posílila jejich apelativní forma. Kořenné instrukce, které byly nejspíš původně předávány v třířádkových verších, jak bylo v Indii tradičně zvykem (překlad se o básnický jazyk nepokouší), by pak nemusely být vysazeny petitem, ale sto a jeden výrok by se skvěly v záhlaví jednotlivých stránek. Životopis mistra Padampy by pak mohl být obšírnější a blýsknout se některým z živých a krásných příběhů z jeho života. Jen jeden aktuální příklad: Padampa se na cestě po Tibetu setkal se slavným a v Čechách již důvěrněji známým jóginem Milaräpou. Oba prosluli jako mistři siddhi, magických schopností, a jak bývalo tehdy zvykem, začali mezi sebou v těchto schopnostech soutěžit. Tato kultivovaná soutěž spočívala v tom, že usednou na list trávy u cesty, a pod kým se více prohne, ten prohrál. Pod Milaräpou se list pořádně prohnul a Padampa k tomu údajně poznamenal cosi ve smyslu, že jsou sice oba na stejné úrovni poznání prázdna, ale Milaräpovi je k tíži barbarská karma Tibetu.

Asi se ptáte, proč takové zbytečné připomínky k jazykově dobře zpracované a čerstvě vydané klasice?

Mám za to, že i detaily uchopení takového vzácného textu jsou podstatné. I nuance hrají roli v chápání a přijetí odkazu. Instrukce promlouvají jasně a přímo a není tomu tak, že by nezbytně musely být vyloženy, aby se staly srozumitelnými. Komentáře tu tedy nemají funkci hlavního textu, který se nechává volně inspirovat výroky starého mistra, nebo vykládá esoterický text, ale naopak, Dilgo rinpočhe zachází s výroky velmi uctivě a drží se striktně toho, kam poukazují, přestože nejde o konzistentní sled instrukcí, ale zřejmě o výroky zaznamenané ad hoc Padampovými žáky a až dodatečně řazené podle témat. 

Zde mám na mysli to, že celá knížka pak může působit i při vší profesionalitě zpracování trochu neosobním, pomníkovitým dojmem, místo aby nás mohla hned chytnout za srdce. 

Poslední velcí mahájógini, vychovaní ještě ve starých tibetských klášterech, v těchto letech odcházejí. Nedej buddho, aby se za nimi jen rychle zatáhla opona a jejich nauky končily tichým vklouznutím mezi ostatní archiválie. Slyšel jsem historku, jak J.S. dalajlama přijel do jednoho západního meditačního centra, a ve svém pokoji spatřil na záclonách aplikovaný motiv buddhy. Na místě a důrazně prý své hostitele požádal, aby záclony sundali.

Ano, povídá se toho spousta a třeba zrovna vy to vidíte jinak. Nezbývá než dodat – jen dobře!