Nic neexistuje

Jako mladík, cestoval Jamaoka Tešu od mistra k mistru. Přišel do Šokuku za Dokuonem.
Ve snaze ukázat svoji oddanost učení, řekl na úvod: "Mysl, Buddha, ani cítící bytosti vposledku neexistují. Skutečnou povahou věcí je prázdnota. Vlastně není ani nirvána, ani realizace, ani moudrost, ani nízkost. Není co dávat a nic nelze obdržet."

Dokuon dál jen tiše kouřil a neřekl nic. Najednou se mu v ruce ocitla bambusová hůl a tou práskl mladého Jamaoku po hlavě. Ten se urazil a naštval.
"Jestli nic není, kde se tu najednou vzal ten vztek?" řekl Dokuon.

zdroj

Kaditelnice

Kame byla z Nagasaki a vyráběla kaditelnice. Toto téměř zapomenuté umění dělala jako jedna z mála na Ostrovech. Ozdobné kaditelnice se stavějí do čajových pokojů nebo na rodinný krb, na místo, které má vyzařovat klidem a domáckostí.
Kame byla z druhé generace umělců. Velmi pila, kouřila a stýkala se s mnoha muži. Když vydělala něco peněz, hned pozvala k sobě spoustu lidí na párty, umělce, lidi z okolí a užívala si svých neřestí.
Navíc byla extrémně líná a nestíhala termíny. Ovšem každé dílo, které stvořila bylo mistrovským kouskem.
Jednou po ní chtěl kaditelnici tehdejší starosta Nagasaki. Zakázku odkládala a odkládala, až uplynul rok a půl. Starosta navštívil Kame a urgoval kaditelnici.
Kame nakonec dostala inspiraci a nádobu vyrobila. Postavila ji na stůl ve velkém pokoji, chodila kolem, pila víno a kouřila. Celý den si pro sebe něco mumlala a pořád koukala na tu nádheru.
Nakonec vzala kladivo a kaditelnici rozbila na malé kousky. Jasně viděla, že nenaplnila vizi, kterou měla původně v hlavě.

zdroj

Mysl a kámen

Hogen byl čínský zenový mistr. Bydlel v malém chrámu na venkově. Jednou u něj přespávali 4 poutníci - mniši. Požádali jej, zda by si mohli rozdělat oheň na nádvoří, aby se ohřáli.
Hogen souhlasil a poslouchal jejich buddhistickou rozepři o subjektu a objektu.
Po chvíli řekl: "Koukněte na támhleten kámen. Je uvnitř mysli, nebo vně?"
Jeden z poutníků řekl: "Podle učení je vše vůkol objektivizací proudu vědomí. Ten kámen je tak jak tak uvnitř v mé mysli."
Hogan ukázal znovu na onen velký kámen u vchodu a řekl: "To tedy musíš mít pěkně těžkou hlavu."

zdroj

Deset osvícených

Při iniciaci skládají žáci Zenu slib, že budou studovat, i kdyby je učitel hrozil zabít. Svou vůli a odvahu kdysi stvrzovali krví - odříznutím prstu. Později byl slib už spíše formalitou a stalo se, že žák, kterého mistr ubil holí, byl prohlášen za svatého.

Ekido byl přísný učitel a žáci se jej báli.
Jeden z nich měl službu u gongu. Kolem kláštera šla krásná dívka a on celý bez sebe, udeřil na gong mimo rytmus.

Ekido byl shodou okolností u něj a začal jej mlátit hlava nehlava. Žák v důsledku úderů zemřel.

Klášterní patron potom, aby sám unikl trestu, chválil Ekidův tvrdý přístup. Ekido ale nehnul ani brvou, jako by se vůbec nic nestalo.

V letech, jež následovaly, dosáhlo deset žáků jeho školy plného osvícení. Toto je považováno za zcela mimořádné číslo a mimořádný učitelský výkon.

zdroj

Co to dlěáš? - Co to říkáš?

V našich časech se toho napovídá o žácích a mistrech. Zajímají nás příběhy o tom, jak mistr předává učení svým oblíbencům, jaký respekt mezi nimi panuje, jak přesně se dědí znalost a moudrost.
V minulosti tomu bylo jinak. Učitel měl třeba jen jednoho žáka, a ten se objevil třeba dvacet let poté, co mistr strávil sám, v tichu a meditaci. Učení šlo z generace na generaci přirozeně, pouze když se vyskytl žák, který byl hoden učení, linie pokračovala.
Nikdo nehlásal: "Jsem mistr Kufu! Já jsem dědic linie xy. Nyní předám učení tomu a tomu."
Takové prohlášení by ukazovalo na zásadní nepochopení.

Mu-nan měl jen jednoho žáka. Jmenoval se Shoju. Učitel mu už ústně předal veškerá poučení a Shoju dokončil svá studia.

Jednoho dne seděli u krbu a pili čaj. Mu-nan podal Shojimu starobylou knihu.
"Toto ti dávám, abys předal dále v linii," řekl.
"K čemu mi to je? Všechno už umím a ústní poučení stačilo." řekl Shoju. "Myslím, že byste raději měl knihu nechat u sebe."
"Tak ji prosím přijmi jako symbol učení. Tato kniha se předávala po 7 generací."
Shoju knihu potěžkal a hodil ji do krbu.
"Proboha! Co to děláš!" vykřikl Mu-nan, který dosud nikdy nezvedl hlas.
"Proboha! Co to říkáš?" zvolal Shoju a knihu pohltily plameny.

zdroj

Kasanův pot

Kasan měl vést ceremonii u místního vládce. Nikdy předtím se nestýkal s vysoce postavenými lidmi a byl proto nervózní. Při obřadu se hrozně potil.
Přišel pak zpět do kláštera a svolal své žáky. Přiznal, že mu chyběla schopnost nerozlišovat, o níž si v chrámu myslel, že ji už dávno má. Rezignoval ze své funkce a stal se žákem jednoho mistra. Za dalších osm let se vrátil, aby plně osvícen vedl své žáky.

zdroj

Návrat

Mnich se zeptal Kegona: "Jak se Osvícený vrací na tento svět?"
Kegon řekl: "Rozbij zrcadlo a ono ti pokřiví tvář. Květiny nevrátíš do stejné vázy."

zdroj

Tři věty k obrácení

Joshu přišel s tímto poučením:
"Buddha z hlíny neprojde vodou."
"Bronzový Buddha neprojde pecí."
"Dřevěný Buddha neprojde ohněm."

zdroj

Buddha a vášeň

Chou-chou jednou dlouze kázal o Buddhovi někde na malém městě v severní Číně. Jeden přítomný se zeptal:
"Buddha probouzí vášeň. V kom probouzí Buddha vášeň?"
Cho-cho řekl: "Buddha probouzí vášeň v každém z nás."
Onen diskutující se zeptal: "Jak se zbavit této vášně?"
Cho-cho řekl: "Proč by se jí kdo měl chtít zbavit?"

zdroj

Co je cesta?

Mnich se ptal mistra Haryo, co je to cesta.
Haryo řekl: "Člověk s očima na šťopkách jak padá do nejbližší díry."

zdroj