Západní věda sama své výstupy klasifikuje jako vědecké jen tehdy, pokud je lze vyvrátit. Pravda se v tomto smyslu ukazuje jako fakticky nedostupná možnost, k níž se přibližujeme v nekončícím dialektickém postupu.
Madhjamika se na rozdíl od toho zaměřuje pouze a výhradně na analýzu konceptů. Jejím cílem je vždy vyhmátnout v jádru konceptu prvotní rozpor, aniž by tak byla unášena k nějaké syntetické jednotě. Není tu žádná teze, která by byla ověřována, takže tu nejde ani o dialektiku, ani o syntézu, ale o demonstraci vnitřní rozporuplnosti konceptů. Tato rozporuplnost je pak chápána jako samotná pravda, jež se nám  v těchto konceptech vyjevuje právě skrze jim inherentní relativnost. Pokud bychom koncepty zbavili vnitřního rozporu, staly by se pouhou nicotou, ne-smyslem. Skutečné v tomto kontextu je tedy právě a jenom to, co podléhá podmíněnosti, neboli podmíněně vyvstává.
Nágardžuna jakožto přední proponent madhjamiky jen ponechává koncepty v jejich rozporuplnosti a o žádné realitě nehovoří. Západní filosofie (s výjimkou fenomenologie, která se snaží vycházet důsledně z fakticity vjemu a prožitku a odmítá spekulovat o tom, co jej případně překračuje) směřuje k syntéze seberozporných konceptů s absolutnem, s předpokladem autonomního faktična „skutečnosti“. Zde dochází k tápavému skoku od konceptu k „realitě“, což je společným rysem metafyzických systémů. Dochází tu k nedůslednosti v tom smyslu, že z konceptů v jejich seberozporuplnosti nelze vyvodit rozporuplnost povahy reálných entit, respektive vůbec jejich předpoklad. Pokud by tu byla nějaká objektivní realita, byla by rozporuplností konceptů naprosto nedotčená.
Rozporuplnost konceptů není něco, co by zůstávalo západní filosofii zakryté či nereflektované, ale má se tu stále za to, že se tak popisuje z různých úhlů cosi objektivního a že jinou možností je pouze solipsistické popření tohoto absolutna, jevícího se jako vnější svět. Panuje tu přesvědčení, že vytrhneme-li z tohoto absolutna jakýkoliv bod, bude vždy odkazovat ke svému základu. Všechny koncepty jsou tak poukazem k jednotícímu konceptu „světa“.
Madhjamikové ale odmítají vstoupit do oblasti metafyziky. Mají za to, že rozporuplnost není předpokladem vědomí, protože takovéto vědomí by nepřesahovalo koncept sebe sama. Adekvátně, princip rozporuplnosti by neměl být hledán někde mimo množinu konceptů, jelikož za ně myšlením nelze projít. Odtud, protikladnost by měla být přijímána jako fakt o konceptech a neměla by tedy být vykládána skrze jakési neprotikladno. Pokud je každý koncept bez výjimky shledán v sobě rozporuplným, samotný koncept protikladnosti je sám také rozporuplný. A tak tu nakonec není žádná rozporuplnost, jelikož tu není nic (nerozporuplného), co by bylo možno rozporovat.
Jinými slovy, není tu žádné absolutno, protože negace rozporuplnosti není žádným afirmativním principem. Není tu také žádný nihilismus, jelikož koncepty nebyly nikdy spojeny s realitou, a tak pokud vymizí, eventuální realita tu bude nadále. Ale takováto realita, jenž je konceptuálně prázdná, není jednem ani mnohostí. Není ani absolutnem, ani shlukem diskrétních jednotlivin. Z toho je patrné, že se zde nejedná o metafyzický systém, protože zde nelze použít přívlastky jako absolutismus, realismus, idealismus, empirismus atd. Ontologií madhjamiky je obnažení bez-podstatnosti „jsoucna“ jevícího se jen jako podmíněné vyvstávání.
Nelze tvrdit, že by madhjamika měla nějaký vlastní logický náhled ve formě dialektiky, jelikož nic neustavuje ani nic neuchopuje. Přejímá logiku oponenta, aby skrze ni pouze demonstrovala, že její výstupy nejsou zbaveny rozporu. Analýza je tu nasazena pouze na koncepty a jazyk, nejde o faktuální analýzu. Nejsou tu osvětlovány jednotlivosti nějakého celku, naopak, je tu analyticky poukazováno k tomu, že takzvaný celek je pouhým konceptem, infikovaným rozporuplností, a naprosto tak není úplným a celistvým. Syntéza konceptů vyúsťuje zkrátka jen do jiného konceptu a dialektika má proto hodnotu jen na empirické úrovni. Madhjamiková analýza má tedy výlučně negativní funkci. Nezpochybnitelným základem tu není jedno, jelikož toto jedno je odvozeno ze svého předchůdce, nuly. Tato analytická negace konceptů zřejmě souvisí s významem nuly, jenž se vyvinul ve stejné oblasti ve stejnou dobu, v čase vrcholného vzepětí madhjamiky. Jak známo, číslo bylo v historii lidského myšlení odedávna používáno jako motiv pro výklad základních principů. Xenofanes a za ním Parmenides identifikovali bytí s úplným a definitivním číslem jedna. Pythagoras měl za to, že věčné bytí je třeba hledat v číslech, Platón vyjádřil ideu boha číslem jedna a pokoušel se z něj odvodit dualitu nekonečna a míry. Plotínos měl za to, že jedno, jež je povzneseno nad všechna konečná určení a protiklady, nemůže být v přísném slova smyslu nijak pojato. Jen v nepravém smyslu, v jeho vztahu ke světu, může být popsáno jako nekonečné Jedno, Bůh, nejvyšší moc či síla.

Místo toho, aby takto přímočaře směřovali k nekonečnu, dávají madhjamikové přednost návratu k kořeni. Nekonečno je možné díky jednomu, jež je jeho prahem. Původ celého procesování či lépe řečeno iluze procesování vychází z nuly, vrací se do ní a není vlastně než její extenzí. Tato nula není konečná ani nekonečná, zatímco absolutno je vždy nekonečné.
Proto mohl Nágardžuna prohlásit, že není rozílu mezi samsárou a nirvánou. Není tu totiž ani náznak rozdílu či přepážky mezi absolutním a jevovým/konsenzuálním. Svět nahlížený jako celek je absolutnem, nahlížený jako proces je dějištěm jevů. Nirvána je tedy z tohoto úhlu také pouhým konceptem. Poznání empirických objektů je dle madhjamiky pravdivé, když je nahlížíme ve světle relativity konceptů. Je naprostým omylem pokládat koncepty za bezvztažné, absolutní entity a představa absolutní objektivní reality je tedy zcestná.

Komplementární k tomu je pravda o pravdě samé: nejen koncepty jsou relativní, ale také relativita sama náleží k těmto konceptům. Pokud bychom uvěřili v relativitu jako jedinou objektivní danost, ocitli bychom se v extrémní pozici víry v prázdno, upřednostnili bychom ne-bytí, skrze které je pak bytí prožíváno jakožto anihilace smyslu, jako nicota. Před tímto extrémem jakožto úskalím madhjamiky varuje jiná tehdejší buddhistická škola, šentong. Není nesnadné zbavit se představy reality empirického světa tím, že jej nahlédneme jako svět konceptů. Pokud jej ale se vší radikálnosti prožijeme jako relativní, můžeme se ocitnout v pasti prázdna, kde nám už samotná analýza nebude platná. Budeme sice vidět naivitu bytostí, které nedohlédly relativitu všeho pobývání, ale zatarasíme si tak cestu jak k aktivní účasti v empirickém, procesujícím dění, tak k nahlédnutí tajemné jednoty relativního a absolutního, která k nám neustále promlouvá z hloubky obyčejnosti.

Když je relativita konceptů plně zažita, relativita sama přestává účinkovat, jelikož tu není žádný nástroj uchopování, žádný vitální zájem, ze kterého by koncepty vyvěraly. K tomu ovšem nelze dojít pouhou analýzou, v očekávání, že relativita sebe sama v důsledku pohltí. Tento stav prostý konceptu je nazýván nirvánou. Pravda, pravá povaha věcí, je překročením konceptuálního přístupu, odvážným vstoupením do totálně reflektujícího, neboť ničím neomezeného a nezatíženého bez-myšlení. Proto je také Mandžušrí zván hrdinným.

Komentáře (14)

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..