|
Zdravím čtenáře stránek RIME.
Rozhodl jsem se napsat tuto krátkou reflexi jako určité "otevření otázek v sobě", které snad může pootevřít podobné, (či docela jiné) tázání u vás, čtenářů.
Je pro mě, jako pro určitého adepta či studenta "vyšší" Dharma nauky po několika letech ve vzduchu určitá otázka po podobě každodenního praktikování - a je stále hlubší výzvou. Každý, kdo už překročil pole svých mladických školeních a studijních let (kdy měl čas na spoustu věcí, jak se mu zachtělo), a zapojil se do pracovní aktivity všedních dnů, musí tak či onak většina "se otáčet". Je třeba vydělávat, bez prostředků se prostě žít moc nedá. Vidí třeba, že čas pro zásedovou praxi si musí (nebo nemusí, hmm) ušetřit. Musí s časem a místem pro praxe nějak nakládat. Praxi dělá takovou či makovou metodou, tak či onak dlouho (dle potřeby a možností, okolností). Mnoho praktikujících má už své rodiny, nebo se nějakým způsobem musí postarat o své blízké. Tak konec konců přenáší "vznešené kvality" své praxe do okruhu rodiny a přátel (je-li to možné, příjímané).
Má úvaha a tázání směřuje k roli buddhistické praxe v každodenním životě "kdekoliv jsme", o onom vzácném pochopení, že každá chvíle může být pro praxi "dost dobrá", pokud zaslepeně netrváme na "té a nejiné podobě zásedové praxe".
Kdysi jsem měl takovouto příhodu: Byl jsem ve svém bytě, v jeho jediném jeho pokoji a dělal tehdy (myslím) praxi Vznešené Táry. Moje máma se tehdy občas ke mě stavovávala. Měla své klíče od bytu od doby, co v bytě bydlela má babička. Nu, a ve chvíli kdy jsem zpíval určitou část praxe, určité mantry, se tedy objevila (nečekaně) ve dvěřích do pokoje. Věděla, že se věnuji "buddhistickým praxím", ale těžko říct, zda o tom měla nějakou přesnější představu. Nu a tak mě tu "shlídla". Mnou projelo chvilkové bodnutí a stav rozrušenosti s tisícem otázek, a i trocha naštvanosti, že nedala předem vědět. Ale... kupoddivu okamžitě mi naskočilo: takhle to prostě je, takhle se to mělo asi stát, k tomuhle mělo dojít! A tak jsem na mámu kývnul, povolil napětí ve tváři a požádal ji, aby na mě chvíli počkala v kuchyni, že přijdu. Přivřela dveře, a šla tedy do kuchyně. (Moje maminka má tu vzácnou vlastnost, že mě skoro vždycky úplně respektuje, když ji o něco požádám a snaží se mě pochopit).
Nu a tak jsem dokončil svoji praxi zcela bez napětí a spěchu, ba naopak, jakoby někdo zázračně umožnil ještě větší otevírání se, ještě větší uvolněnost a ještě hlubší propojení meditace se záměrem prospěchu pro druhé. Pak jsem si k mámě v kuchyni sedl a zeptal se jí, zda jí to nevadilo, že jsem se jí chvíli nevěnoval. A taky co si vlastně o tom mém nasměrování ("buddhistickém") myslí. Její odpověď mě velmi překvapila. Řekla tehdy (pokud si vzpomínám) něco v tom smyslu, že když vidí, jak jsem radostný a plný vnitřního klidu, že když "ta meditace" přináší něco takového, tak to nemůže být špatné. Ba naopak, ona sama že "z toho a ze mě" má sama radost.
Nu to je taková situace z minulosti. Rád bych ji tu spojil s tématem své úvahy a tázání. Později jsem změnil zaměstnání, a dostal se do práce, kde je má pozornost a soustředění (nad korekturou textů) plně vytížena po mnoho hodin. A kolem sedí pracující lidé. A tak jsem si stále více začal říkat: škoda, tak rád bych se teď věnoval praxi "zásedu", tak rád bych se věnoval té a té "praxi". A pak jsem si vzpomenul na slova svého Mistra o praxi v každodenním životě. Že pokud opravdu pochopím a uskutečním praxi gurujógy ve vnitřním smyslu (zde pro zjednodušení řekněme - obrácení se k Mistrovi ve svém srdci, záměr sjednotit se s ním a se vším, čím nám ve svých buddhovských kvalitách je), pak přece praktikuji. Dokonce snad hlavně toto je sama esence praxe. A k tomu nemusím nutně ani sedět, ani mluvit, ani mít klid někde v pokoji. Mohu to udělat kdykoliv, kdekoliv téměř. Mohu to udělat (niterně, nezvučně) v přeplněné tramvaji, v práci čelem proti obrazovce, dokonce snad i při plném rozhovoru s druhým. Toto vzácné přepnutí do "nekonceptuálního stavu" spojení s Mistrem mohu aplikovat stále, v různých situacích. Nu, a když se mi podaří nastavit okolnosti času, místa a možností, pak mohu rozvíjet i tu "praxi zasednutí". Den má mnoho hodin. Jakpak to asi chodí vám? A s jakými "příhodami s praktikováním" jste asi prošli v každodenním víření světa vy...?
Pavel
Shlédnutí: 1428
1. Pardon...
Přidal Pescadero, 04-08-2009 17:40 , IP: 83.240.60.29
No, musím se se nad sebou trochu zamračit i pousmát, jak mě ta práce zdeformovala, že někdy píšu v rychlosti tak, že by češtinář koulel očima. Tímto se omlouvám laskavému čtenáři, měl jsem si text lépe sám zkorigovat. Polepším se...
|
2. Přidal Marek, 05-08-2009 14:53 , IP: 89.176.51.137
Ahoj Pavle...
Tvoje reflexe je naprosto skvělá - upřímná.
Moje situace není ani tak dobrá jako byla ta tvoje.
Nedokážu vydržet dlouho na jednom místě a tak sem si udělal speciální program.
Nehledě na to kde sem prostě musim praktikovat alespoň jednou za den.
Mám na to takový virový programem snažící se narušit mojí osobní samsáru - lenost - podmínky okolního světa. Boužel né vždycky to funguje...
Přišel jsem naněj asi před rokem když jsem zvučil jeden festiválek kousek za prahou a po pravdě moc se mi to nepovedlo.
Foukal studenej vítr, kapely byli naštvaný, mě to nešlo atd...
Prostě na nic.
Druhej den ráno jsem se probudil v místním klubu dobrovolných hasičů a přemýšlel jsem, kdy mi asi tak jede autobus a vpoctatě i od kud, protože mě tam jeden pořadatel den před tím odvezl ze zastávky ve vedlejším městečku autem. Měl jsem už vybitý telefon a všude bylo po festivale naprosto ticho - byla neděle 7:00 ráno, prostě nikde nikdo mrtvá vesnice!
Měl jsem plnou hlavu destruktyvních myšlenek a řekl jsem si, kašlu na všechno... Pudu tímhle směrem třeba tam bude klidné místo...
Zabočil jsem kamsi do kopřiv a mezi nimy cesta.
Nelíbyl se mi zápach potoka tak jsem šel dál.
Došel jsem mezi domky a uviděl ukazatel - zámek ->
Tak jsem se vydal tím směrek. Byl to Červený Hrádek, točili se tam pohádky, vůbec jsem netušil že tam je.
Nakonec jsem si našel bleskem rozpuklý kámen v potůčku místní nádherný zahrady a usadil se k praxi.
Po chvíli slyším přibližující se zvuk sekačky...
Nakonec jsem to vydržel až do konce praxe. Ten zahradník nejspíš pochopil co dělám a nechal mě tam v klidu sedět. Pečlivě však pokosil všechno co potřeboval.
Později mi došlo že to pro mě byla hrozně důležitá praxe, schodil sem ze sebe určitej batoh představ o tom jak a kde by se mělo "korektně" praktikovat a myslím že díky tomu se mi otevřela zahrada kde mojí
představě o kontenplaci čelil nekompromistí zvuk sekačky :-)
Píšu to proto, že od té doby se snažím v rámci možností opakovat tohle vzdání se představy o praxi a jsem znova a znova překvapován kde všude se dá nakonec krásně praktikovat. Věřím, tohle je opravdu víra, že když vložím energii do vzdání se představy že teď musím nutně dělat tohle nebo támhleto (např. spát jíst atd.) a na místo toho budu praktikovat, tak se podmínky pohnou sami v můj prospěch... všechno
|
3. Díky...
Přidal pescadero, 06-08-2009 07:36 , IP: 90.176.65.242
Skvělé Marku, díky moc za tenhle tvůj příběh, tuhle tvoji zkušenost se "vzdáváním se (své) představy o praxi". Moc mě potěšilo. S tím vložením "energie" - co píšeš na konci - to je moc fajn pohled na "flexibilitu praktikování". Rozpouštět "zatuhlé" návyky - o čemkoliv, hlavně směrem k sobě - mi přijde jako velmi důležitá praxe. Přeju... jak relativní, tak i absolutní "osvobození" :-))
Věřím, (nebo spíš pociťuji) že s dobrým záměrem, náhledem a s "rozpouštěním setrvačných zlozvyků" je vše na cestě dostupné a správně "otevřené". :-)
Pavel
|
4. můj volant je někdy jak medová plástev
Přidal
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
, 09-08-2009 16:33 , IP: 90.179.211.64
Přátelé díky moc za oba dva příspěvky, jsou pro mne opravdovou inspirací. Nedospěl jsem zřejmě ani po mnoha letech „praxe“ tam co vy a mám neustále problémy s mimotností, tj. odcházením do jiných mentálních stavů a světů uprostřed dění, které mne celého vyžaduje, a s neurotickým zaneprázdněním, které je, jak už přitom jasně vidím, pouhou neochotou zůstávat ve stavu vnitřního klidu.
Mou velkou pomocí je moje partnerka, která hned zachytí, když se ocitnu v jiném časovém módu. A dítě, které je převážně „tady“ a neulpívá tolik na věcech a dějích. Být s malou je nesmírně nápomocné v tom, že neustále odráží jak jednotlivé situace, tak celkové vyladění.
Takže se snažím, jen za pomoci pevného předsevzetí, bez strategií, technik a zásedů, zoomovat neustále zpátky – to je vše, co mi dovoluje moje pochopení a situace. A neustále při tom narážím na sílu vybudovaného zvyku dualistického nahlížení a konání.
Chci se tu zmínit především o tom, co ve mně zdá se nezvratně upevnilo zmíněné předsevzetí. Před časem mi odcházela máma, poslední měsíce se jen s nesnázemi vracela do světa lidského konsenzu. Když jsem byl s ní, pokoušela se komunikovat „jako dříve“, ale sama si zároveň uvědomovala, že to prostě nějak nejde. Do jejích slov se nemilosrdně prodíral chaos a ke mně doléhaly jen prázdná slova a útržky souvislostí. Vtahovalo mne to do sebe a ocital jsem se ve stavu hluboké sklíčenosti. Stál jsem jaksi skrze blízkost k této bytosti každou nohou v jiném světě. Jedno slunné odpoledne, při procházce po říčním břehu, jsem takto ve vší bezútěšnosti naslouchal úryvkům z maminčiných úst, a skrze to…se mi náhle „mysticky“ vyjevilo cosi naprosto důvěrného a přitom běžně ukrytého pod vrstvami názorů a předsudků: absolutní křehkost lidské reality, která se ukázala být ve vší své nahotě ničím více než naší touhou zůstávat součástí toho „tam venku“. Nahlédl jsem beze vší pochybnosti, že VEŠKERÁ lidská činnost je právě výrazem této touhy a přitakáním iluzi smysluplnosti lidské „práce“ – práce v tom hlubším smyslu, který spojuje všechny naše činnosti. Toto pochopení či lépe řečeno procitnutí mne zbavilo motivace ke spoustě věcí, angažovaností a projektů, ale otevřelo mi, jak alespoň věřím, oči pro to, co je za tím často bohulibým procesováním našich životů. Vidím teď jako podstatný krok být schopen vztahovat toto pochopení i na vlastní „darmické aktivity“.
Jak se zdá z řádků Pavlových, Markových i mých, jsou to často takovéto „nestandardní“ situace, které dávají vykrystalizovat našemu pochopení a prožití dharmy.
|
5. Radost
Přidal Pescadero, 09-08-2009 16:53 , IP: 83.240.60.29
Ahoj, Honzo, vlastně skrze radost u toho, jak jsi to napsal, a co jsi popsal, že jsi zažíval, nemám ani potřebu říct víc, než že jsem moc šťastný z tohoto našeho dialogu na dálku (i s Marjem) . Možná je to docela velká blízkost při vší různorodosti. Díky za ryzí objevování, čím "jsme" a čím se zdáme být. Ano, v kritických momentech se (při upřímném otevření) projevuje to, co nám všem může velmi pomoci. Cesta se náhle ještě více otevře tomu, kdo touží skoncovat v sobě s "hrami a úlitbami", a dal přednost holému pochopení (vůči všemu, i "sobě") ... :-)) Pavel
|
6. díky
Přidal Marek, 14-08-2009 14:06 , IP: 89.176.51.137
Taky, moc vám děkuju.
Jeho učení jsou
Lotus zrozený z bahna
Jen někdy jsi dost blízko,
abys zrakem rozeznal jeho květy
a jen někdy se oběví na hladině
Noc, jemné paprsky měsíčního světla prostupující vodou
Buď pozorný, abys nepromeškal toho
kdo vidí způsobem boddhisatvů
jako mistr od zrzadla
k odrazům
_M_
|
7. Přidal Dezidérius, 27-09-2009 23:17 , IP: 90.177.75.63
Abraka dabra!
Kuci co vám budu poudat, svobodu dneska nikdo nechce! Tady v pekle už je přeplněno, nemáme na to čerty, Lucifer už se naštval a těm, který už tam zabíraj místo dlouho ze zoufalství doporučuje, ať už se konečně toho lpění pustěj, ale marná snaha, vykoledoval si vzpouru, prej rači budou trpět forever a ať votevře novej rezort. Pfuj! To už je i na čerty moc! Takhle to dneska na světě vypadá, to je úpadek! Dřív si lidi potrpěli a až měli dost, tak šli do lepšího nebo jim to docvaklo a nechali toho. Jó to byly zlatý časy. Poslední dobou sem ale přibejvá hodně těch, co se zabejvaj srač.... z válek díky tý po.....civilizaci, internetu a ták, padaj sem ale bohužel i sentimentální scholastici co blbnou hlavy druhejm a taky vobčas pseudojogíni, který prej meditovali ale ňák se na tom zasekli. Pardón jestli sem se vás ňák dotk, to se vomlouvám, ale situace tady dole je fakt neúnosná, šéf vzkazuje že s tím máte něco dělat a vybodnout se na to šaškování, jestli se nezačnete vosvobozovat sami tak si děte kam chcete, my tady můžem zajistit jen dočasný lpění a to vomezenýmu množství jedinců. To víte, i sem dorazil pokrok, sme už taky chytřejší. Slyšel sem, že ve vostatních sférách už je taky plno, ňáký místa sou prej ještě v nebi, tam je totiž nuda, dneska sou všichni zvyklí na ňáký dění. Tak zdar! Dejte na mou radu! A kdybyste potřebovali s něčím helpnout, brnkněte, co bych pro kámoše neuďál, stačí ňáká myšlenka nebo emoce, zkrátka něco hutnýho a hned sem u vás. Váš Dezidérius Radárius.
|
8. Přidal red, 29-09-2009 06:03 , IP: 90.179.211.64
Konečně vím v čem spočívá čistota čertů: z nebeských výšin kálejí na hlavy těch ostatních.
Ovšem i pro nějakou tu frivolnost je v prázdnu místa celkem dost.
|
9. Příběhy
Přidal
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
, 29-09-2009 19:52 , IP: 83.240.60.29
Každý máme své příběhy, přijde mi. Možná je dobré se z nich poučit, kudy to šlo, (a nedošlo). A jak je lepší příběhy rozustit do jejich esence. Vítat to, co přichází tak jak je , že to začlením, ale ne "v sobě", jen v průběhu dál. Krom stavu sjednoconování se vše obrací zpět do "návyků", které pak následujeme. A přitom umíme být (s učitelem sejdnocení) tak čisti. a štědří z přirozenosti. Přestávát "pěstovat", abychom se konečně "propojili" navzájem i v sobě bez úsilí. :-)
P.
|
10. P.ovi
Přidal red, 29-09-2009 21:03 , IP: 90.179.211.64
Pavle díky. zareagoval jsem po ránu trochu podrážděně tak děkuju za čirý odraz.
h
|
11. :-)
Přidal
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
, 16-08-2010 11:18 , IP: 212.71.152.66
Ahoj Pavle,
mám z tvého článku upřímnou radost. Je hezký, když se někdo snaží učinit meditací samotný život a všechny jeho situace bez rozdílu (vezmeme-li v úvahu nevyhnutelnost smrti ... i práce :-))) místo, aby praxi zredukoval do hodínky deního sezení a pak se vesele rozčiloval nad přeplněným metrem a otravnýma lidma okolo :-))
Poslední dobou jsem se touto otázkou, (jak můžu praktikovat kdekoliv... cestou do práce, chvilkama v práci) také zabývala, a jedna z inspirací kupodivu příšla i z křesťanství, kde je známá praxe nepřetržité motlitby ke Kristovi (viz např. Filokalia) - v Buddhismu je to neustálé se obracení ke Guruovi (ať už ve formě učitele v těle, Buddhy, nebo neduálně k naší vlastní buddhovské přirozenosti).
Nepovažuji se za pokročilého praktikujícího, ale přesto vidím jak toto "láskyplné" obracení se ke své podstatě nese ovoce v podobě hřejivého pocitu v srdci, laskavosti k ostatním a především odpoutání se od mnoha zbytečných myšlenek, řešení a tužeb. Nemyslím ve formě úniku, ale že je snadnější se postavit stranou a z nejlepší vůle se rozhodnout, kterým směrem se vydám.
Tím, že se obracíme k "osvícené přirozenosti" ji energeticky vlastně přivoláváme. Ztotožňujeme se spíše s mořem než z vlnami....
abych moc nekecala :-))) .... přeji hodně lásky a trpělivosti v klidu být ...doma... :-)
|
|
- Komentujte prosím relevantě k obsahu článku.
- Vyplnění položek označených hvězdičkou je povinné.
|
|
Komentáře (11)
