Ahoj Honzo

   Chtěl jsem ti nabídnou své postřehy k lodžongu. Uvažoval jsem, že to
napíšu na Rime, ale pro mne je Rime, jak již jsem dříve říkal dost
nepřehledné a navíc jsem nevěděl kam to tématicky zařadit. Pokud se týká
role svědka a adepta, tak to moc nefunguje. Je to výborný nápad, ale asi
týden jsem dokázal na zvolené téma psát postřehy. Pak se téma pomíjivosti
nějak vyčerpalo. Protože navíc jsem z druhé strany nenašel žádnou odezvu,
tak jsem to pustil z hlavy. Ale i žádná odezva je odezva a možná ta
nejlepší.
  Teď k samotnému tématu lodžongu. Je na tom vidět kus tvé poctivé práce, je
vidět, že to máš promeditované a dobře zpracované. Měl bych ti za to
poděkovat, ale nejde to, protože vděčný jsem  ve skutečnosti za úplně něco
jiného o čem napíši dále. Před tím, než jsem se pustil do lodžongu, tak jsem
si v textu "Oceán nejvyššího smyslu" přečetl o třech typech praktikujících.
1. typ okamžitý, 2. typ nenásledný 3. typ, který postupuje následně. Hned
jsem se v prvních dvou typech poznal a uvědomil si nedostatky a potřebu
systematicky na sobě pracovat. Toto jsem tedy očekával od lodžongu.
   Všechno je ale jinak. Ať jsem četl text z kterékoliv strany, nic moc mne
neoslovilo až na pár větiček, ale z těch se nedalo vyjít. Stejně tak v
přípravných praxích, které každý den dělám mne slova, která ve mně mají
probudit bódhičitu nijak neoslovovala. Nějakou dobu jsem se do toho nutil,
až mi došlo, že text lodžongu, stejně jako slova vyjadřující bódhičitu v
přípravných praxích ve mně "bódhičitu" zabíjejí. Když jsem si to uvědomil,
tak v tom okamžiku jsem pochopil, že bódhičita je přirozeností nás všech,
nelze ji naučit, nelze o ni psát ani mluvit a nelze ji dosáhnout. Je tady
když jsme opravdoví a spočineme ve své přirozené podstatě. Pak každý projev
této podstaty je bódhičita. Takže díky za to, že text lodžongu byl jednou z
okolností, která mne dotlačila k této zkušenosti. Po tomto, jsem se snažil
si text znova pročíst, zda přece jen tam nenajdu něco co mne bude
inspirovat, ale bylo to jako bych "tančil s mrtvolou". Nechci, aby to
vyznělo jako kritika. Chtěl jsem jen, aby jsi měl zpětnou vazbu, jak mi Vaše
práce pomáhá. Takže ještě jednou dík a pokračuj.

                                                             Karel

Ahoj Karle,

díky za Tvou zpětnou vazbu. Předevčírem jsem vkládal na rime Milarepovo poučení Gampopovi, které jasně podchycuje problém, o kterém se zmiňuješ. Shrnuto, pokud jsi rozvinul ‘přirozenou podstatu‘ a můžeš v ní prodlévat a z ní jednat, je veškerá analýza zbytečná, ne-li škodlivá.
Pokud jsi ale bódhičittu a svou možnou cestu k ní jen pochopil, potom, jak vždy říkal Soe Sa Nim, „pochopení nepomáhá“.
Setkal jsem se u sebe i u druhých s tím, že když se nějakým způsobem objevil hlubší náhled, záblesk stavu nebo trvalejší stav, v touze to udržet se člověk začne distancovat od toho, z čeho, jak se domnívá, právě šťastně vyvázl. Takový dualistický postoj pak ale je, jak říká opět Soen Sa Nim „bad number one“ :)
Bódhičitta znamená nemít žádnou bódhičittu. Jestliže jsi opravdový a spočíváš ve své přirozené podstatě, nemusíš se obávat, že by něco tvou bódhičittu zabíjelo. Jestliže nejsi opravdový a nespočíváš ve své přirozené podstatě, ale spíš tušíš svou cestu, je jistě dobré si v tom důvěřovat, ale je třeba to konfrontovat s hlubšími instrukcemi, které k takového stavu vycházejí a které k němu poukazují - adekvátním způsobem. Jinak se z toho stává takový antilodžong, kdy věci trivializujeme, jen abychom si vydobyli vlastní pravdu. Lodžongové reflexe nedoporučují sebezkoumání, ale obnášejí toto: „Všímat si našich reakcí na druhé lidi a situace tak, abychom chápali naše vlastní akty v kontextu jejich potřeb a očekávání“.
Lodžong začíná tam, kde jsme, tedy v dualistickém, samsarickém prostředí našich myšlenek a sklonů. Mapuje úskalí, které tato cestaobnáší, a ukazuje nám zkratku, která tudy vede. Zároveň je tu ale od začátku evokována absolutní bódhičitta jako výchozí základna pro instrukce lodžongu. To je právě na lodžongu to úžasné, že se v něm relativní a absolutní bódhičitta přirozeně skrze uplatnění setkávají, a postupná cesta se tak může kdykoliv stát cestou náhlou.
Nejde tu jen o inspiraci, naopak, nutně se objevují balvany dharmy, které je třeba skousnout a ztrávit.
Promiň, že se vyjadřuju, jako bych byl v těchto věcech nějak poučenější, tak tomu určitě není, jenom je často snazší vidět problém toho druhého než svůj.

Ať se Ti ve všem daří, Honza

Komentáře (34)