| Přidal Karel, 25-02-2010 09:56 , IP: 88.100.236.121 ROZČAROVÁNÍ Pokud jdeme duchovní cestou, která slibuje spásu, zázraky, vysvobození, pak jsme poutáni „zlatým řetězem“ duchovnosti. Možná, že nosit takovýto řetěz je pěkné, zvláště je-li zdoben filigránem a drahokamy, nic to však nemění na tom, že v podstatě jsme vězni. Lidé si mohou myslet, že ten zlatý řetěz nosí pro dekoraci, aniž by jím byli spoutáni, ale tím klamou jen sami sebe. Pokud přístup k duchovnosti vede ke zbohacování Jáství, pak jde o duchovní materialismus - a to je nikoliv cesta růstu, ale cesta sebezničení. Všechny sliby této cesty jsou pouhými svody… Čekáme, že učení vyřeší všechny naše problémy, čekáme, že budeme obdařeni magickými prostředky, jimiž bychom zvládli své deprese, své agrese, své chtíče. Jenže po čase si zklamaně začneme uvědomovat, že nic takového se neděje. Je krajně nepříjemné musit si uvědomit, že nezbývá než pracovat na sobě, na svém utrpení a nespoléhat na pomoc zvenčí, na nějakého zachránce, či magickou moc jógy. Je krajně nepříjemné uvědomit si, že nezbývá než vzdát se slastných očekávání, že nelze stavět na našich představách. Tímto rozčarováním asi musíme projít. Právě rozčarování totiž znamená počátek osvobozování se z pout Jáství, jeho opouštění, vzdání se ho, stejně jako vzdání se pocitu, že si můžeme zakládat na našich zásluhách. Pravda, rádi bychom se viděli, jak dosahujeme osvícení, jak nás velebí naši žáci, oslavují nás a zasypávají květy za otřesy země a jiných divů, za zpěvu andělů. K tomu však nikdy nedojde. Nemůže k tomu dojít, protože dosažení stavu osvícení z hlediska Jáství je tou nejkonečnější smrtí, smrtí Ega, smrtí Pozorovatele a hodnotitele (Všudybyla a Mámila JAK). A to je největší a konečné rozčarování. Pouť po duchovní cestě je bolestná. V podstatě jde o stálé demaskování, odkrývání jedné vrstvy, škrabošek za druhou, jedné bolesti za druhou. Opakovaná rozčarování nás nakonec poučí a přimějí nás zříci se svých ambicí. Padáme stále níž a hloub, až se dotkneme země, až pocítíme ten základní pocit vyrovnané moudrosti země. Staneme se nejmenšími z nejmenších, nejnižšími z nízkých, zrnkem písku, dokonale prostým, nic neočekávajícím. Jsme konečně na zemi, není již místa pro snění či pošetilosti, takže nyní konečně začne naše meditační praxe být účinnou. Začneme se učit, jak si správně připravit šálek čaje, jak jít bez zakopávání. Celý náš přístup k životu se stane jednodušším a přímějším. Jakékoli učení, které zaslechneme, či kniha, kterou přečteme, k nám začne promlouvat. Utvrdí nás a povzbudí nás k práci, která zrnku písku náleží. Pracujeme tedy takoví, jací jsme, bez očekávání, bez snění. Slyšeli jsme již tolik slibů, naslouchali jsme již tolika svůdným líčením rajských míst všeho druhu, hodně jsme si toho sami vysnili. Z hlediska zrnka písku se již o to vše nemusíme starat. Jsme pouhými zrnky prachu ve vesmíru. Naše situace však při tom je velice krásná a prostorná, především však ovlivnitelná našim úsilím. A to je nádherně povzbuzující. Jestliže jsi zrnkem prachu, pak zbytek všehomíra, všechen prostor je tvůj, neboť ty ničemu nebráníš, nic nevlastníš, nic nepřelidňuješ. Úžasná otevřenost. Jsi vládcem všehomíra, protože jsi zrnkem písku. Svět je velmi prostý a současně velmi vznešený a otevřený. Tak jej vidí naše inspirace zrozená z rozčarování egem, inspirace oproštěná ctižádosti ega. Chögyam Trungpa Rimpoče Článek přepsán z Časopisu přátel duchovních nauk. |